12 C 176/2019-93 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se původně domáhala po žalovaném zaplacení částky 135 201 Kč s příslušenstvím a současně zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 739 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [2019]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání platebního rozkazu) nevyjádřil a na nařízená jednání se bez omluvy nedostavil. Druhé jednání ve věci přitom soud nařídil poté, co nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [2021] č. j. [insolvenční spisová značka], kterým bylo zrušeno schválené oddlužení žalovaného a dané insolvenční řízení bylo zastaveno. 3. Soud tak rozhodoval toliko na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, na jejichž podkladě zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne [2019] smlouvu o spotřebitelském úvěru, z jejíhož titulu byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 111 000 Kč s tím, že v rámci osmnácti měsíčních splátek zaplatí žalovaný žalobkyni celkem částku 199 476 Kč, přičemž ve smlouvě byla deklarována„ zápůjční úroková sazba“ ve výši 126,72 % ročně; současně byla v bodu 6.5 smlouvy ujednána v případě (předčasného) zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Dále soud zjistil, že dne [2019] byla částka 111 000 Kč žalovanému vyplacena (na jím označený bankovní účet), a že před zesplatněním úvěru žalovaný ničeho neuhradil. 4. Oproti textu smlouvy požaduje žalobkyně v žalobě po žalovaném„ toliko“ úrok ve výši 84,71 % ročně z dlužné zesplatněné jistiny, aniž tuto skutečnost v samotné žalobě jakkoli vysvětluje, když pouze uvádí, že tato nominální výše„ odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě“ a ve zbytku, s douškou, že jde„ pouze o matematickou operaci“ odkazuje na k žalobě přiložený text„ Problematika efektivní a nominální úrokové míry“, vypracovaný [údaje o znalci], znalce v oboru ekonomika; celkovou výši úroku přitom žalobkyně v souladu s ujednáním v bodě 2.2 smlouvy limitovala částkou 239 371 Kč. 5. Před odročeným jednáním přikročila žalobkyně podáním ze dne [2021] (na č. l. 83) k úpravě žalobního petitu tak, aby její nárok odpovídal ujednanému úroku ve výši 25,14 % ročně, přičemž ve zbývajícím rozsahu vzala svoji žalobu zpět. 6. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž (bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného) soud neshledal důvod pro označení smlouvy za absolutně neplatnou, neboť (mimo jiné) nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. 7. Po částečném zpětvzetí přitom soud dospěl k závěru, že v nově požadované výši (srov. ustanovení § 577 občanského zákoníku) je možno považovat nárok žalobkyně za souladný se zákonem, pročež prvním výrokem uložil žalovanému povinnost dosud nesplacenou část zesplatněného úvěru žalobkyni zaplatit, a to včetně úroku ve výši 25,14 % ročně z nesplacené jistiny, a – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – rovněž včetně zákonného úroku z prodlení. 8. Druhým výrokem současně soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem, respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalovaného pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku). 9. Soud přitom dospěl k závěru, že vzhledem k procesní pasivitě žalovaného, a rovněž vzhledem k jeho„ vystupování“ v rámci insolvenčního řízení, není namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách. 10. Ve zbývajícím rozsahu pak soud třetím výrokem tohoto rozsudku řízení zastavil, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně svoji žalobu zpět. 11. O nákladech řízení konečně rozhodl soud tak, že žalobkyně má právo na náhradu 75 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, neboť v rozsahu zpětvzetí bylo namístě brát tuto část rozhodnutí jako pro žalobkyni nepříznivou, když zde zjevně nebyla naplněna zákonná hypotéza, dle které došlo ke zpětvzetí z důvodu pozdějšího chování žalovaného (srov. ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.); za účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně přitom soud shledal vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 761 Kč, náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši 6 540 Kč za každý z pěti úkonů právní služby, pět režijních paušálů v celkové výši 1 500 Kč, náhrada nákladů spojených s účastní na jednání v žalobkyní vyúčtované výši 1 502 Kč (včetně náhrady za ztrátu času) a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35 702 Kč ve výši 7 497 Kč. Za účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně proto soud považoval částku 49 960 Kč.