19 C 136/2021-57 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 172 476,88 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil (přestože obsílka byla doručena do poštovní schránky, kterou by měl žalovaný používat, a nadto mu bylo předvolání zasláno rovněž na e-mail, který v předmětné smlouvě označil). 3. Usnesením ze dne 17. 9. 2021 č. j. 19 C 136/2021-27 soud žalobkyni poučil, že má-li být se svým nárokem v úplnosti úspěšná, musí doplnit skutková tvrzení tak, aby z nich bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to mimo jiné v tom smyslu, že nějakým způsobem ověřovala žalovaným uvedený údaj o pravidelném čistém měsíčním příjmu ve výši 50 000 Kč. 4. V obsáhlém doplnění žaloby žalobkyně v prvé řadě připomněla, že podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se může soud otázkou, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, zabývat pouze k námitce žalovaného. Kdyby se soud přesto otázkou, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, zabýval, žalobkyně uvádí, že před poskytnutím úvěru žalovanému byla provedena potřebná lustrace v dostupných registrech, ze které vyplynulo, že žalovaný měl v rozhodné době dva další dluhy, jejichž splátky byly zahrnuty do měsíčních výdajů jeho domácnosti, a žádný nesplácený úvěr. Taktéž bylo ověřeno, že žalovaný nemá trvalé bydliště na adrese obecního či městského úřadu. Žalovaný čestně prohlásil, že jeho příjem ze závislé činnosti činí 50 000 Kč, na základě údajů od žalovaného, které posléze konfrontovala s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve„ scoringovém modelu“, žalobkyně dospěla k závěru, že pravidelné měsíční výdaje žalovaného představují částku 16 260 Kč. V této souvislosti vyjadřuje žalobkyně přesvědčení, že veškeré výdaje domácnosti osoby, které má být úvěr poskytnut, nejsou objektivně ověřitelné, takový požadavek tedy není v plném rozsahu naplnitelný. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru přitom žalobkyně připomíná, že věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, a to při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Podle mínění žalobkyně tak v době poskytnutí úvěru bylo na základě dostupných informací zjevné, že by žalovaný měl být s to platit měsíční splátku ve výši 5 379 Kč. Nadto žalobkyně v doplnění žaloby připomněla, že porušení povinnosti poskytnout věřiteli v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti úplné, přesné a pravdivé informace je trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku, a současně že zákon o spotřebitelském úvěru je odrazem implementace práva Evropské unie, která byla přijata za účelem ochrany spotřebitele jakožto slabší strany, nicméně že ochrana spotřebitele není absolutní, pouze zaručuje určité záruky k tomu, aby nebyla zneužita spotřebitelova nezkušenost v obchodním styku a byla tak posílena jeho práva. V žádném případě však ochrana spotřebitele nechrání spotřebitelovu nedbalost či nezájem nebo lhostejnost při uzavírání smluv. Každá fyzická osoba (ve smyslu § 4 občanského zákoníku) má svobodu vůle uzavírat smlouvy, má možnost prostudovat obsah smlouvy, a pokud se smlouvou nesouhlasí, nemusí tuto smlouvu uzavřít. 5. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 6. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal úvěr ve výše 260 000 Kč s tím, že daný úvěr (se sjednaným úrokem ve výši 13,8 % ročně) měl žalovaný splatit v rámci dvaasedmdesáti měsíčních splátek ve výši 5 379 Kč. Žalovaný tak měl zaplatit celkem částku 384 292,65 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení se svým peněžitým dluhem, o čemž byl žalovaný žalobkyní informován dopisem ze dne [datum], přičemž následně došlo dne [datum] k zesplatnění úvěru (dluhu) ve výši 187 730,54 Kč, přičemž ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu činil tento dluh částku 172 476,88 Kč s příslušenstvím. Z titulu předmětné smlouvy přitom žalovaný podle tvrzení žalobkyně zaplatil celkem částku 185 328,90 Kč (viz tabulka na č. l. 48-49). 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Pro posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je v prvé řadě porovnat tvrzené pravidelné měsíční příjmy a výdaje takového žadatele o úvěr. Je přitom soudu známou skutečností (viz ustanovení § 121 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), že poskytovatelé úvěrů zpravidla vyžadují od žadatelů o úvěr nějaký doklad o příjmech žadatele, respektive jeho domácnosti, povětšinou za poslední tři měsíce. V posuzované věci se však příslušní zaměstnanci žalobkyně z ne zcela zjevného důvodu spokojili s „ čestným prohlášením“ žalovaného, nadto učiněným toliko v rámci žádosti o poskytnutí osobního úvěru, ve které uvedl samotnou žalobkyní posléze zpochybněnou částku celkových měsíčních výdajů v prima facie nevěrohodné výši cca 8 000 Kč měsíčně (viz č. l. 39-40). Uvedl-li žalovaný, že jeho čistý měsíční příjem dosahuje částky 50 000 Kč, tedy částky ve výši zhruba dvojnásobku průměrné mzdy, je s podivem, že odpovědní zaměstnanci žalobkyně nepovažovali za vhodné toto tvrzení žalovaného nějakým způsobem verifikovat. Za této situace pak není možno přehlížet ani skutečnost, že žalobkyně nevěnovala potřebnou pozornost ani struktuře výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Tvrdí-li totiž žalobkyně v doplnění žaloby, že při schvalování úvěru kalkulovala s celkovými výdaji žalovaného ve výši 16 260 Kč měsíčně, je nutno uzavřít, že z předloženého„ Návrhu na rozhodnutí o poskytnutí osobního úvěru“ nic takového nevyplývá (srov. č. l. 44). 10. Podle mínění podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým proklamacím – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně. Žalobkyně totiž oproti zvyklostem nikterak neověřovala tvrzení žalovaného, že disponuje pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 50 000 Kč, současně ve svém důsledku nikterak nezkoumala strukturu výdajů žalovaného, ani adekvátně kriticky nehodnotila žalovaným deklarovanou výši výdajů. 11. Má-li žalobkyně za to, že v případě poskytnutí úvěru ve výši 260 000 Kč není třeba provádět rozsáhlé prověřování majetkových poměrů žadatele o úvěr, jde samozřejmě o obchodní rozhodnutí, které je plně a svrchovaně v její diskreci, současně však musí akceptovat, že důsledkem takového jejího (strategického) rozhodnutí je skutečnost, že za těchto podmínek uzavřené smlouva, respektive práva z ní (domněle) vznikající nepožívají právní ochrany. 12. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat s