19 C 271/2020-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 14 710 Kč s příslušenstvím, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatila částku 5 470 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 345,87 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 525,74 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 4 438,65 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20,98 % ročně z částky 4 438,65 Kč od [datum] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatila částku 9 240 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 097,40 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 496,86 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7 497,75 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20,98 % ročně z částky 7 497,75 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, resp. půjčky, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyslovila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami („ o půjčce“) ze dne [datum] a [datum], uzavřenými mezi [právnická osoba] a žalovanou, a příslušnými Zákaznickými kartami žalované. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu (o spotřebitelském úvěru), podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout zápůjčku ve výši 10 000 Kč, za což měla žalovaná v třiačtyřiceti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 15 910 Kč s tím, že částku 3 000 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 2 000 Kč„ poplatek za administrativní činnost“; samotné úroky pak měly představovat částku 910 Kč. Poté dne [datum] žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně další obdobnou smlouvu, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně za totožných podmínek opět zavázala poskytnout zápůjčku ve výši 10 000 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], rozsudku [název soudu] – [pobočka] č. j. [spisová značka] či rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Naproti tomu ujednání o„ administrativním poplatku“ ve výši 2 000 Kč shledal soud platnými, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by žalovanému v dané době úvěr poskytnout vůbec nemusela), navíc krátkodobě, reálně nemusí pouze úrok vyčíslený částkou 910 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za administrativní činnost tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatná, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký, jakkoli jde o„ hraniční případ“. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázala zaplatit v třiačtyřiceti týdenních splátkách částku dvakrát 12 910 Kč. 10. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatila částku 10 440 Kč a z titulu druhé smlouvy toliko částku 6 670 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu první smlouvy – zaplatila částku 2 470 Kč, a – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy – částku 6 240 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvních dvou výrocích tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalované z titulu druhé smlouvy (u které nebylo žalovanou plněno ani v rozsahu zapůjčené jistiny) rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 11 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 910 Kč v rámci třiačtyřiceti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. Čtvrtým výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 800 Kč. 16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 18 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v ustanovení § 14 b advokátního tarifu. Pátým výrokem rozsudku tudíž soud uložil žalované povinnost zaplati žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 441 Kč, kterou je žalovaná – rovněž v prodloužené lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku – povinna žalobkyni uhradit k rukám jejího právního zástupce.