6 C 111/2021-17 — Okresní soud v Domažlicích

Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu žalovanou částku včetně příslušenství a náklady řízení. V žalobě uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy obdržel finanční hotovost 7 000 Kč, když dokladem o převzetí této částky je podpis žalovaného ve výši cit. smlouvě. Spolu s jistinou měl uhradit ještě dalších 6 006 Kč, a to v měsíčních splátkách po 929 Kč měsíčně. Tuto povinnost však nesplnil a uhradil pouze částku 3 805,99 Kč. Žalobce doložil smlouvu o úvěru, standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy, dále výpis úkonu mimosoudního vymáhání pohledávky. Soud tuto smlouvu pokládá za absolutně neplatnou podle § 580 a § 588 obč. zák. Pokud jde o absolutní neplatnost smluv o úvěru, kde nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, soud vychází z rozhodnutí finančního arbitra AF/4056/2017. V tomto rozhodnutí je podrobně vysvětleno, co je řádné posouzení úvěruschopnosti a finanční arbitr zde vyjadřuje názor, že součástí veřejného pořádku je mimo jiné ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně patří spotřebitelé, neboť jejich postavení je obecně ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat si smluvní podmínky. V době, kdy právní předchůdce žalobce uzavíral smlouvu o úvěru se žalovaným, byly u zdejšího soudu již vedeny 3 exekuce, a to [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], všechny tyto exekuce jsou dosud v běhu. Je tedy zřejmé, že právní předchůdce žalobce řádně úvěruschopnost žalovaného nezkoumal. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, soud odkazuje i na rozhodnutí Soudního dvora EUC – 679/18. Podle tohoto rozhodnutí jsou vnitrostátní soudy povinné zkoumat řádné posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti, a to včetně vyvození důsledku případného porušení této povinnosti. Soud posoudil vztah mezi účastníky podle § 2991 obč. zák., tedy podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Podle odst. 1 tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V daném případě, když soud shledává smlouvu absolutně neplatnou, obdržel žalovaný od právního předchůdce žalobce 7 000 Kč, a z této částky však zaplatil pouze 3 805,99 Kč, je tedy povinen uhradit rozdíl mezi oběma částkami, tj. částku 3.194,01 Kč. Soud žalobě vyhověl i pokud jde o úrok z prodlení z částky 3 194,01 Kč od doby, kdy se žalovaný do prodlení dostal. Protože věc nebyla rozhodována platebním rozkazem, soud doměřil žalobci soudní poplatek podle pol. 1/1 a) Sazebníku soudních poplatků. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř. a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, když žalobce měl ve věci úspěch jen ze 47 %. Žalobce označil žalovaného adresou [ulice a číslo], kterou žalovaný uvedl ve smlouvě o úvěru. Podle sdělení pošty se však z této adresy žalovaný odstěhoval, soud mu proto doručoval na adresu trvalého pobytu.