6 C 143/2021-20 — Okresní soud v Domažlicích

Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu žalovanou částku sestávající z dlužné jistiny ve výši 15 668,92 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 3 641,08 Kč, dále kapitalizovaných úroků, kapitalizovaných zákonných úroků a běžných a zákonných úroků z jistiny 15 668,92 Kč od [datum] do zaplacení. V žalobě uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvou o půjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalovanému 16 000 Kč, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit úrok 1 456 Kč, dále za administrativní činnost 3 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč. Žalovaný však zaplatil pouze 6 146 Kč. Žalobce doložil smlouvu o půjčce ze dne [datum] včetně smluvních podmínek, kartu zákazníka, smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání a předžalobní výzvu. Žalobce dal souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání přímo v žalobě, žalovanému byla zaslána výzva, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání. Zároveň byl žalovaný upozorněn, že pokud na tuto výzvu nebude v 7mi denní lhůtě reagovat, bude to soud pokládat za souhlas. Protože žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, soud postupoval podle důkazů předložených žalobcem tak, jak jsou uvedeny výše. Smlouvu, kterou uzavřel právní předchůdce žalobce se žalovaným, soud pokládá za absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Před uzavřením smlouvy o úvěru již byly na žalovaného vedeny exekuce, které jsou dosud v běhu, a to pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Soud si je vědom, že od účinnosti obč. zák., zákona č. 89/2012 Sb. je třeba všechny úkony pokládat spíše za platné, pokud se spotřebitel neplatnosti nedovolá. V komentáři k ustanovení § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb. je vyhodnocena situace, která zde nastala po účinnosti nového obč. zák. Podle § 588 obč. zák. pro absolutní neplatnost platí, že soud k ní přihlédne i bez návrhu, jestliže se právní jednání zjevně příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. K tomu, aby bylo jednání považováno za absolutně neplatné, nestačí protiprávnost, kumulativně musí být splněna i podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. Pokud jde o absolutní neplatnost smluv o úvěru, kde nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, k tomu soud vychází z rozhodnutí finančního arbitra AF/4056/2017. V tomto rozhodnutí je podrobně vysvětleno, co je řádné posouzení úvěruschopnosti a finanční arbitr zde vyjadřuje názor, že součástí veřejného pořádku je mimo jiné ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takovéto skupiny osob nepochybně patří spotřebitelé, neboť jejich postavení je obecně ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou a menší dostupností právních služeb s nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat si smluvní podmínky. I když tedy zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanový, že následkem porušení povinnosti podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr je tento výklad z hlediska spotřebitele nutný. Nasvědčuje tomu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování. V této souvislosti soud dále připomíná rozhodnutí – rozsudek Soudního dvora EU-C -679/18. Podle tohoto rozsudku je české právo ukládající výhradní povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy na základě nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti v rozporu s unijním právem. Vnitrostátní soudy jsou tedy povinné zkoumat řádné posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti, a to včetně vyvození důsledků z případného porušení této povinnosti. Z výše uvedených důvodů soud posoudil vztah mezi účastníky podle § 2991 obč. zák., tedy podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Podle § 2991 odst. 1 se mimo jiné bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Kdo se na úrok jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobce částku 16 000 Kč, z té však zaplatil pouze 6 146 Kč, je tedy povinný zaplatit rozdíl mezi oběma částkami, tedy částku 9 854 Kč. Soud přiznal žalobci i nárok na úrok z prodlení ovšem až od doby, kdy žalobce podal tuto žalobu. Žalovaný je v prodlení se zaplacením žalované částky již od roku 2015, žalobce podává žalobce až téměř po 6ti letech, kdy se žalovaný do prodlení dostal. Přiznání úroků z prodlení od doby jeho vzniku je tak v rozporu s dobrými mravy. Soud tedy žalobě vyhověl, pokud se jedná o částku uvedenou ve výroku I. tohoto rozsudku a ve zbytku žalobu z výše uvedených důvodů zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch méně než poloviční.