6 C 192/2021-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu dlužné částky ze tří smluv, které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba], x [právnická osoba], v roce 2018. Pohledávky za žalovaným z výše uvedených tří smluv, byly postoupeny na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou žalobce doložil včetně seznamu postupovaných pohledávek. 2. Podle smlouvy ze dne [datum] byla žalovanému poskytnuta částka 17 000 Kč, za to se zavázal zaplatit dalších 11 852 Kč, tj. 3 041 Kč úrok, odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost 6 756 Kč a za hotovostní inkaso 2 055 Kč. Z těchto částek však žalovaný zaplatil pouze 16 977 Kč. 3. Podle smlouvy ze dne [datum] obdržel žalovaný částku 22 000 Kč, k tomu se zavázal zaplatit dalších 17 836 Kč, z toho úrok 5 392 Kč, dále za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení 7 597 Kč a za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 4 847 Kč. Žalovaný však zaplatil pouze 9 000 Kč. 4. Podle smlouvy ze dne [datum] obdržel žalovaný částku 20 000 Kč, za to se zavázal zaplatit dalších 16 259 Kč, z toho úrok 4 901 Kč, za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení 6 952 Kč a za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 4 406 Kč. Zaplatil na základě této smlouvy 15 893 Kč. 5. Všechny tři smlouvy soud pokládá za absolutně neplatné podle § 580 a § 588 obč. zák. Právní předchůdce žalobce totiž zřejmě vůbec nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, neboť na toho bylo před uzavřením již první ze tří smluv o úvěru vedeno 5 exekucí, v mezidobí byla jedna zastavena, nicméně další čtyři exekuce jsou dále v běhu a jsou vedeny pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Nutnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá nejenom ze zákona o spotřebitelském úvěru 257/2016 Sb., ale pokud se jedná o absolutní neplatnost smluv o úvěru, kde nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, soud k tomu vychází z rozhodnutí finančního arbitra AF/4056/2017. V tomto rozhodnutí je podrobně vysvětleno, co je řádné posouzení úvěruschopnosti a finanční arbitr zde vyjadřuje názor, že součástí veřejného pořádku je mimo jiné ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně patří spotřebitelé, neboť jejich postavení je obecně ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat si smluvní podmínky. 6. Nezkoumání úvěruschopnosti však není jediným důvodem pro absolutní neplatnost výše uvedených smluv o úvěru. Dalším důvodem jsou i poplatky, které nepřiměřeně zvyšují náklady na úvěr. Ty v případě smlouvy ze dne [datum] činily 87,36 %, v případě smlouvy ze dne [datum] – 81 % z poskytnuté částky, stejně tolik i v případě smlouvy ze dne [datum]. Jedná se o nepřiměřené ujednání podle § 1813 obč. zák., neboť není důvod, aby poskytovatel úvěru, kromě úroku, který je vyšší než běžný úrok u peněžních ústavů v době uzavření smlouvy v sídle dlužníka, nicméně byl by ještě akceptovatelný, požadovat další platby od dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalobce tak činí, je i z těchto důvodů nutno pokládat smlouvy uzavřené mezi žalovaným a jeho právním předchůdcem za absolutně neplatné. 7. Soud proto postupoval podle ustanovení § 2991 obč. zák. a žalobě vyhověl, jen pokud se jedná o rozdíl mezi poskytnutými a zaplacenými částkami ze strany žalovaného. Jestliže na základě smlouvy ze dne [datum] žalovaný obdržel 17 000 Kč, a z toho zaplatil 16 977 Kč, dluží z této smlouvy žalobci již pouze 23 Kč. 8. Pokud jde o smlouvu ze dne [datum], byla mu poskytnuta částka 22 000 Kč, z té zaplatil 9 000 Kč, soud mu proto uložil povinnost zaplatit rozdíl mezi těmito částkami, tj. 13 000 Kč. 9. Pokud jde o smlouvu ze dne [datum], žalovaný na základě této smlouvy obdržel částku 20 000 Kč a zaplatil 15 893 Kč. I v tomto případě mu soud uložil povinnost zaplatit rozdíl mezi oběma částkami, tedy 4 107 Kč a ve všech případech žalobě vyhověl, i pokud jde o úrok z prodlení, který uložil žalovanému zaplatit od doby, kdy se do prodlení dostal. 10. V ostatním soud z výše uvedených důvodů žalobu zamítl. 11. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř., když úspěch žalobce ve věci nebyl ani 50%.