10 C 27/2022-28 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 354 767 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi žalovaným a žalobkyní Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum] [číslo]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a na nařízené jednání se (bez jakékoliv omluvy) nedostavil. 3. Ve věci vydaný platební rozkaz byl předtím zrušen, neboť se jej nepodařilo žalovanému řádně doručit. 4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. 5. Žalovaný uzavřel pomocí prostředků elektronické komunikace shora označenou smlouvu, na jejímž základě byla na žalovaným určených bankovní účet žalobkyní zaslána dne [datum] částka 500 000 Kč (viz zejména potvrzení na č. l. 24). Z titulu této smlouvy přitom žalovaný žalobkyni – podle žalovaným nevyvráceného tvrzení žalobkyně – zaplatil toliko částku 145 233 Kč. 6. Po právní stránce hodnotil podepsaný soud předmětnou smlouvu jako inominátní smlouvu, jejíž jednotlivá ujednání je třeba podřadit (srov. Bejček, Šilhán a kol.: Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2015, s. 458) pod právní úpravu smlouvy o úvěru (viz ustanovení § 2395 občanského zákoníku). 7. Jelikož žalovaný smlouvu uzavřel v postavení podnikající fyzické osoby, nedopadají na právní vztah mezi účastníky řízení ustanovení zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru, ani další normy spotřebitelského práva; to však samozřejmě neplatí pro ustanovení občanského práva, jež chrání tzv. slabší stranu smlouvy. 8. V posuzované věci nicméně žalobkyně po žalovaném požaduje pouze částku, představující matematický rozdíl mezi částkou, kterou žalovanému prokazatelně poskytla (500 000 Kč), a částkou, kterou jí měl z titulu předmětné smlouvy„ vrátit“ (145 233 Kč), jinými slovy požaduje„ prostou jistinu“, která není navýšena o žádné plnění, na které by žalobkyně mohla mít podle inkriminované smlouvy nárok. 9. Není tak pochyb o tom, že žalovaný nárok je možno hodnotit i jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 10. Za této situace se soud vedenou zásadou hospodárnosti řízení pro nadbytečnost nezabýval otázkou platnosti předmětné smlouvy. 11. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částky 354 767 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 12. Soud přitom dospěl k závěru, že s ohledem na procesní postoj žalovaného není namístě podle ustanovení § 160 odst. 1 věta za středníkem občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách. 13. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy v rozsahu nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 17 739 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 4 000 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je totiž tyto tři úkony nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje osminásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 4 000 Kč za každý z nich. Účelně vynaložené náklady dále představuje náhrada za tři režijní paušály v celkové výši 900 Kč a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 900 Kč ve výši 2 709 Kč Celkem tak – účelně vynaložené – náklady řízení žalobkyně představují částku 33 348 Kč, kterou je žalovaný povinen rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně.