19 C 162/2022-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 18 160 Kč s příslušenstvím. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla; žalobkyně nicméně podaným návrhem požaduje toliko vydání bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne 1. 12. 2014, uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne 1. 12. 2014 smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 45 902 Kč s tím, že samotný úrok představovala částka 3 193 Kč, poplatek za administrativní činnost byl sjednán ve výši 4 751 Kč a za hotovostní režim splátek se měla žalovaná zavázat zaplatit částku 12 958 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení s tehdy platným zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. Jelikož však žalobkyně v řízení požaduje toliko vydání bezdůvodného obohacení ve výši 18 160 Kč, spočívajícím v tom, že žalované byla vyplacena částka 25 000 Kč, ovšem žalovaná z titulu této smlouvy zaplatila toliko částku 6 840 Kč, je možno uzavřít, že se žalovaná – pakliže z titulu úvěrové smlouvy uhradila celkem částku 6 840 Kč – na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 18 160 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 18 160 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 8. Lhůtu k plnění soud prodloužil na patnácti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 9. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na plnou náhradu všech jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v ustanovení § 14 b advokátního tarifu.