19 C 233/2021-26 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 40 142 Kč, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatil částku 11 642 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 131 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 697,97 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7 054,03 Kč od [2020] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 7 054,03 Kč od [2020] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatil částku 28 500 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 539,64 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 648,07 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 16 715,06 Kč od [2020] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 16 715,06 Kč od [2020] do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěry, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami o zápůjčce ze dne [2018] a [2018], uzavřenými mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, a příslušnými Tabulkami umoření, vyhotovenými dne [2021]. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [2018] smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč, za což měl žalovaný v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 46 542 Kč s tím, že částku 6 550 Kč v tomto případě představoval poplatek za„ zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 10 520 Kč poplatek„ za administrativní činnost a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 4 472 Kč. Poté dne [2018] žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, za což měl žalovaný v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 55 750 Kč s tím, že částku 11 540 Kč v tomto případě představoval poplatek„ za zpracování, doporučení administrativní činnost a flexibilní splácení“, a částku 8 844 Kč poplatek„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 5 366 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a„ za administrativní činnost a komfortní splácení“ v případě první smlouvy, respektive ujednání o poplatcích„ za zpracování, doporučení administrativní činnost a flexibilní splácení“, a„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“ v případě druhé smlouvy. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodrážejí skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 74,7 % ročně v případě první smlouvy, a úroku ve výši 74,4 % ročně v případě druhé smlouvy, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 4 472 Kč a 5 366 Kč. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázal zaplatit v šedesáti týdenních splátkách nejprve částku 29 472 Kč, a poté částku 35 366 Kč. 10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatil částku 34 900 Kč a z titulu druhé smlouvy částku 27 250 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu – z titulu druhé smlouvy – nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy – zaplatil částku 8 116 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 15,5 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 5 366 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.