19 C 272/2021-76 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni finanční plnění ve výši 10 281 Kč s příslušenstvím, jelikož žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila, přičemž (byť toliko fikcí) dala souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud proto provedl toliko důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou„ Smlouvou o úvěru [číslo]“ ze dne [datum] (na č. l. 7-10),„ Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ (na č. l. 11-14), dodatku ke Smlouvě o úvěru ze dne [datum] (na č. l. 15-18), a potvrzeními o provedených bezhotovostních platbách (na č. l. 19-20) na účet, označený v předmětné smlouvě. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s obchodní společností [právnická osoba] smlouvu, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně zaslala dne [datum] na žalovanou určený bankovní účet částku 3 000 Kč a následně dne [datum] částku 5 000 Kč, celkem tedy částku 8 000 Kč, přičemž do [datum] měla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 9 879 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Předmětnou smlouvu tak hodnotil soud jako deklarovanou smlouvu o (spotřebitelském) úvěru. Podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy je přitom ujednání o úroku (viz § 2395 občanského zákoníku in fine), jež v dané smlouvě zjevně absentuje, zvláště když je ve shora označeném formuláři výslovně uvedeno:„ úroková sazba: 0%“. 7. Požaduje-li proto žalobkyně v žalobním petitu rovněž zaplacení„ kapitalizovaného úroku ve výši 1878 Kč“, je zjevné, že jí uplatněný nárok nemá oporu v ujednáních inkriminované smlouvy, respektive jejího dodatku. 8. Jakkoli je tedy inkriminovanou smlouvu nutno označit za (absolutně) neplatnou, nelze přehlížet, že na jejím základě byla na účet, který v ní byl žalovanou označen, převedena celkem částka 8 000 Kč. 9. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 8 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 10. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl, neboť žalobkyní uplatněný nárok požívá právní ochrany pouze v rozsahu výše vyčísleného bezdůvodného obohacení a od něj se odvíjejícího úroku z prodlení. 11. Pro pořádek je vhodné dodat, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti inkriminované smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zpravidla zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento právní závěr je nepřímo předvídán již v samotném návrhu, pročež by pro žalobkyni neměl být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 12. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 56 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny právního zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby podle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměny v celkové výši 900 Kč a tří režijních paušálů v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů. Žalované proto byla uložena třetím výrokem tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 261 Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit k rukám právní zástupkyně žalobkyně.