19 C 282/2021-25 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni finanční plnění ve výši 17 680 Kč s příslušenstvím, jelikož žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu žalobkyně poskytla, resp. nevrátil zápůjčku, která mu byla poskytnuta. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, přičemž (byť toliko fikcí) dal souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud proto provedl toliko důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou„ Smlouvou o zápůjčce“ ze dne [datum] (na č. l. 14), jejího dodatku ze dne [datum] (na č. l. 15), a potvrzením o provedení bezhotovostních plateb (na č. l. 16) na účet, označený v předmětné smlouvě. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně zaslala dne [datum] na žalovaným určený bankovní účet částku 7 000 Kč a následně dne [datum] částku 3 000 Kč, celkem tedy částku 10 000 Kč, přičemž do [datum] měl žalovaný žalobkyni zaplatit částku 13 975 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Předmětnou smlouvu tak hodnotil soud – podle jejího obsahu – nikoliv jako deklarovanou smlouvu o zápůjčce, ale jako smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, což ostatně koresponduje s jejím označením v upomínkách, jež žalobkyně žalovanému v minulosti adresovala. Podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy je přitom ujednání o úroku (viz § 2395 občanského zákoníku in fine), jež v dané smlouvě zjevně absentuje, když je v ní výslovně ujednáno, že„ zápůjční úroková sazba činí 0%“. 7. Jakkoli je tedy inkriminovanou smlouvu nutno označit za (absolutně) neplatnou, nelze přehlížet, že na jejím základě byla na účet, který v ní byl žalovaným označen, převedena celkem částka 10 000 Kč. 8. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 10 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 9. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl, neboť žalobkyní uplatněný nárok požívá právní ochrany pouze v rozsahu výše vyčísleného bezdůvodného obohacení a od něj se odvíjejícího úroku z prodlení. 10. Soud přitom žalobu zamítl i v rozsahu požadavku na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, neboť z návrhu není zjevné, proč žalobkyně neupomínala žalovaného úspornějším způsobem než pětinásobným zasláním upomínek v relativně velmi krátkém časovém rozmezí, přičemž si za každou z pěti upomínek (sic!)„ účtovala“ částku 500 Kč. 11. Pro pořádek je vhodné dodat, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti inkriminované smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zpravidla zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento právní závěr je nepřímo předvídán již v samotném návrhu, pročež by pro žalobkyni neměl být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 12. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 13 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, odměny právní zástupkyně žalobkyně za tři úkony právní služby podle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměny v celkové výši 900 Kč a tří režijních paušálů v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu. Žalovanému proto byla uložena třetím výrokem tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 289 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit k rukám právní zástupkyně žalobkyně.