5 C 328/2021-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně jako postupník pohledávky původního věřitele společnosti [právnická osoba], se domáhá po žalované zaplacení pohledávky vzniklé nesplacením úvěru, který byl poskytnut žalované na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum] ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se v této smlouvě zavázala k vrácení poskytnuté finanční částky spolu s příslušenstvím ve výši 12 900 Kč, když žalovaná zaplatila pouze 11 200 Kč, které byly započteny ve prospěch příslušenství pohledávky, takže žalovaná dluží 16 700 Kč. Tedy celou jistinu ve výši 15 000 Kč a část příslušenství ve výši 1 700 Kč, a dále pak je žalobkyní nárokována smluvní pokuta odpovídající sazbě 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení vyčíslená z nesplacené jistiny 15 000 Kč za dobu od [datum] do [datum]. Žalobkyně pak v žalobě současně kapitalizuje smluvní úrok, úrok z prodlení a vyčísluje poplatek za správu úvěru 500 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 1 050 Kč a nárok dokládá smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021, oznámením postoupené pohledávky žalované s dokladem o odesílání, potvrzením o úplatě za postoupené pohledávky, smlouvou o úvěru, předpisem splátek, žádostí o úvěr, formulářem se standartními informacemi o spotřebitelském úvěru a výpisem z obchodního rejstříku a navrhuje postup dle § 115a o. s. ř. 2. Podle tohoto ustanovení není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná měla možnost tento postup odmítnout v 7 denní lhůtě plynoucí od doručení výzvy, která jí byla doručena do vlastních rukou [adresa] dne [datum], aniž žalovaná postup dle § 115a o. s. ř. odmítla, nebo se k věci jakkoliv vyjádřila. Soud proto vychází z písemností předložených žalobkyní, kdy posuzuje smlouvu o úvěru původně uzavřenou se společností [právnická osoba], jako smlouvu částečně neplatnou, neboť ujednání o smlouvě o úvěru od ujednání o tzv. příslušenství, tedy o poplatcích za správu úvěru a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 100 Kč lze považovat za ujednání neplatné, byť se strany na výši těchto poplatků shodly. Ve smlouvě o úvěru je sjednaná jistina 15 000 Kč, náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 12 900 Kč a celá částka k vrácení představuje 27 900 Kč. V žalobě žalobkyně tvrdí, že byly sjednány úroky ve výši 28 % z půjčené částky na stanovené období, což odpovídá sazbě 24 % ročně. V uzavřené smlouvě však tato částka na úrocích vyčíslená není a soud proto vychází z toho, že celkové náklady spotřebitelského úvěru sestávají z poplatku za uzavření smlouvy 600 Kč, z poplatku za správu úvěru 3 300 Kč a z poplatku za hotovostní výběr splátek 4 800 Kč. Pokud představovaly všechny tyto poplatky 8 700 Kč, činí rozdíl 4 200 Kč, což lze považovat za sjednané úroky na stanovené období 14 měsíců. Lze tedy vycházet z toho, že na vlastní jistině a úrocích odpovídajících výši 4 200 Kč měla žalovaná zaplatit 19 200 Kč, přičemž žalovaná zaplatila ve prospěch pohledávky věřitele 11 200 Kč, takže na tomto závazku dluží 7 000 Kč, což lze započítat ve prospěch smlouvy o úvěru dle § 2395 obč. zák. Podle něho se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit úroky. V tomto rozsahu by tedy byla žalovaná povinna svůj závazek splnit, a protože uhradila pouze 11 200 Kč, 7 000 Kč dluží a z této částky náleží žalobkyni i úroky z prodlení dle § 1970 obč. zák. ve výši stanovené prováděcími předpisy, což s ohledem na dobu prodlení, tedy ode dne následujícího, k němuž měl být závazek uhrazen, představuje 8,25 % ročně. Proto soud přiznává žalobkyni nárok na úhradu této dlužné částky, zatímco ve zbývajícím rozsahu je třeba považovat smlouvu za uzavřenou neplatně, v rozporu s ustanovením § 1813 i § 580 obč. zák, když podle § 588 obč. zák. soud přihlíží k neplatnosti i bez návrhu. Podle § 580 obč. zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odpovídá zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 1813 obč. zák. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Za porušení tohoto ustanovení, tedy zákaz ujednání, podle kterých je žalovaná jako spotřebitelka v nerovnováze se svým závazkem oproti nároku věřitele, je třeba považovat ujednání o poplatcích, které představují 8 700 Kč, byť částka 600 Kč za poskytnutí úvěru není částkou nepřiměřenou. Zato dva zbývající poplatky představují 54 % poskytnutých finančních prostředků, což je ujednání se znaky lichevního charakteru, podle něhož je žalovaná v nerovnovážném postavení oproti nárokům původního věřitele, a proto nelze takovému jednání přiznat právní ochranu. Pokud byly částky plněné žalovanou ve prospěch jejího závazku započteny na toto příslušenství, jak žalobkyně celkový poplatek 12 900 Kč označuje, aniž by specifikovala úroky (ty by tedy měly představovat 4 200 Kč), nelze tento nárok žalobkyni přiznat, neboť odporuje jak § 1813 obč. zák., tak i mravnosti ve vztazích mezi úvěrujícím a žalovanou jako spotřebitelkou. Protože platby poskytnuté žalovanou byly započítávány na úroky a tyto poplatky, nikoliv na jistinu, došlo k tomu, že byly úroky kapitalizované z nesplaceného závazku na jistině vyčíslené z jiného základu, než který lze po právu žalobkyni přiznat, což je i důvod pro vyčíslenou smluvní pokutu, která sice byla ujednána zřetelně ve smyslu § 2048 obč. zák., avšak s ohledem na zápočet poskytnutých plateb a jiný základ výpočtu smluvní pokuty, nelze nárok žalobkyni pro neplatnost přiznat. Soud proto ve zbývajícím rozsahu nárok zamítá, když nelze přiznat ani kapitalizované smluvní úroky, ani kapitalizované úroky z prodlení právě pro jiný způsob výpočtu. 3. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla neúspěšná, a kdy lze rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, vyhověl soud těmto předpokladům proto, že žalované žádné náklady nevznikly.