10 C 19/2023-29 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky 19 081 Kč s příslušenstvím a současně zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 503 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila a k nařízenému jednáním se nedostavila. 3. Soud tak rozhodoval toliko na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, na jejichž podkladě zjistil, že účastnice řízení uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, z jejíhož titulu byl žalované poskytnut úvěr ve výši 14 000 Kč s tím, že v rámci osmačtyřiceti měsíčních splátek zaplatí žalovaná žalobkyni celkem částku 50 016 Kč, přičemž ve smlouvě byla deklarována„ zápůjční úroková sazba“ ve výši 129,69 % ročně; současně byla v bodu 6.5 smlouvy ujednána v případě (předčasného) zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Dále soud zjistil, že dne [datum] byla částka 14 000 Kč žalované vyplacena (na jí označený bankovní účet), a že před zesplatněním úvěru žalovaná celkem žalobkyni zaplatila částku 4 184 Kč. 4. Při jednání konaném dne [datum] soud žalobkyni seznámil s předběžným právním názorem, odvíjejícím se od závěrů přijatých např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021, že v předmětné smlouvě je neplatné ujednání o úroku, a to z důvodu jeho nepřiměřené výše. Jelikož tento právní názor soud žalobkyni vyjevil již ve skutkově obdobné věci, vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], nepovažoval soud za nutné poskytnout žalobkyni lhůtu k případnému doplnění (změně) žaloby, a na jednání přítomná právní zástupkyně žalobkyně ostatně o poskytnutí lhůty nepožádala a žalobu – po poučení – nedoplnila. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji neshledal jako celek za neplatnou (bez ohledu na procesní pasivitu žalované), když současně (viz shora) soud neshledal důvod pro označení smlouvy za absolutně neplatnou mj. i proto, že nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. 6. V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021, na který soud žalobkyni výslovně odkázal, dovolací soud mimo jiné uvedl:„ V rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, pak Nejvyšší soud konkrétně uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“. 7. Je tak zjevné, že na základě citované úvahy je možno přistoupit k právní fikci, že si účastnice řízení v předmětné úvěrové smlouvě ujednaly úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy v daném případě ve výši dvou procent ročně. 8. Jelikož žalobkyně – přes poučení – soudu neposkytla potřebnou součinnost, soud prvním výrokem rozsudku žalobkyni přiznal jí uplatněný nárok v rozsahu poskytnuté jistiny, snížené o žalovanou prokazatelně zaplacenou částku 4 184 Kč, a současně zvýšené o„ kapitalizovaný úrok“ ve výši 280 Kč, a to včetně„ moderovaného“ úroku, a v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku rovněž včetně zákonného úroku z prodlení. 9. Druhým výrokem současně soud uložil žalované povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem, respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalované pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku). 10. Třetím výrokem pak v části, jež přes předchozí poučení neodpovídá shora uvedenému právnímu závěru, soud žalobu zamítl. 11. O nákladech řízení konečně rozhodl soud na základě ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že procesně úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.