10 C 50/2023-73 — Okresní soud v Domažlicích

1. Dne , datum, byl zdejšímu soudu doručen návrh, jímž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 109 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uplatněný nárok měl vzniknout z titulu pokuty ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon o rozúčtování služeb“); žalovaný totiž podle žalobkyně nesplnil povinnost uloženou mu zákonem a řádně nevyúčtoval právní předchůdkyni žalobkyně zálohy na služby podle zákona o rozúčtování služeb. Pokutu ve výši 109 500 Kč žalobkyně vyčísluje jako součin částky 50 Kč za každý den prodlení s řádným vyúčtováním za období v letech 2011 a 2012, a to za 2 190 dní prodlení (za období od , datum, do , datum, ).2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v tom smyslu, že žaloba je nedůvodná a soud ji má v plném rozsahu zamítnout. Podle mínění žalovaného je žalobkyní uplatněný nárok nedůvodný, neboť podle ustanovení § 14 zákona č. 67/2013 Sb. se na daný právní vztah, respektive vyúčtování za období v letech 2011 a 2012 ustanovení § 13 téhož zákona, od kterého žalobkyně svůj nárok odvíjí, nevztahuje. I kdyby ovšem ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb. bylo na danou věc aplikovatelné, vznáší žalovaný námitku promlčení, neboť je zjevné, že promlčecí lhůta by v daném případě začala běžet dne , datum, . Nadto žalovaný namítl, že přiznání žalované částky žalobkyni by bylo v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy právní předchůdkyně žalobkyně neplnila (a neplní) řádně své povinnosti vlastníka bytu, přičemž v této souvislosti žalovaný připomíná nejen to, že právní předchůdkyně žalobkyně proti předmětným vyúčtováním za roky 2011 a 2012 minimálně do počátku roku 2016 (kdy případně došlo k promlčení uplatněného nároku) nevznesla žádné námitky, ale taktéž to, že žalovaný za právní předchůdkyní žalobkyně eviduje pohledávku minimálně ve výši 731 143 Kč.3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů se podává, že paní , jméno FO, dne , datum, na žalobkyni postoupila pohledávku specifikovanou jako „právo na peněžité plnění ve výši 50,- Kč s přísl. za každý započatý den prodlení dle ust. § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. jako pokutu za prodlení s neřádným vyúčtováním nákladů a záloh na služby spojené s užíváním bytu č. , číslo, “. Současně žalobkyně předložila mj. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2022 č. j. , spisová značka, (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 858/23), ze kterého je možno dovodit, že vyúčtování, předložená právní předchůdkyni žalobkyně žalovaným, nebyla vyúčtováními řádnými.4. Je tak možno konstatovat, že žalobkyně osvědčila aktivní věcnou legitimaci v tom smyslu, že paní , jméno FO, nebylo dosud předloženo řádné vyúčtování za roky 2011 a 2012, pročež paní , jméno FO, požaduje za každý den prodlení částku 50 Kč, a tuto jí tvrzenou pohledávku za žalovaným dne , datum, písemnou smlouvou o postoupení pohledávky postoupila na žalobkyni.5. Z důvodu procesní ekonomie se přitom soud nezabýval otázkou platnosti předmětné postupní smlouvy, a to ve smyslu její určitosti, neboť z dále uvedených důvodů dospěl k závěru, že postupované právo právní předchůdkyni žalobkyně vůbec nesvědčí.6. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o rozúčtování služeb platí, že jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb neplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování (…) je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Podle druhého odstavce pak platí, že nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení.7. Intertemporální ustanovení § 14 zákona č. 67/2013 Sb. nicméně stanoví, že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, ovšem vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se přitom provede podle dosavadních právních předpisů.8. Podle názoru podepsaného soudu tak nemůže být pochyb o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně nemůže odvíjet právo na zaplacení pokuty za nepředložení řádných vyúčtování za roky 2011 a 2012, neboť podle ustanovení § 14 zákona č. 67/2013 Sb. se nároky z právních vztahů vzniklých před účinností tohoto zákona (tedy před , datum, ) posuzují podle dosavadních právních předpisů.9. Posledně zaznamenané skutečnosti si je patrně (alespoň nepřímo) vědoma i žalobkyně, jež při jednání dne , datum, předložila soudu listinu označenou jako „PODKLADY pro jednání , datum, “ (na č. l. 63-64); zde žalobkyně odkazuje na ustanovení § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb.10. Postačí proto zdůraznit, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nemůže odvíjet svůj nárok ani od ustanovení § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a to právě ve spojení s ustanovením § 14 zákona č. 67/2013 Sb., neboť ustanovením § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. byla – formou pokuty – sankcionována skutečnost, že – zjednodušeně řečeno – společenství vlastníků bytů (či bytové družstvo) v zákonné lhůtě nepřevedlo daný byt či nebytový prostor na konkrétní osobu. Žalobkyní odkazovaným ustanovením tak zjevně nebyla – formou pokuty – sankcionována skutečnost, že v zákonné lhůtě nebylo členu bytového družstva či členu společenství vlastníků jednotek předloženo řádné vyúčtování.11. Jelikož je zřejmé, že právní předchůdkyně odvíjí svůj (domnělý) nárok přímo ze zákona (nikoliv od nějaké smlouvy mezi ní a žalovaným), avšak ze zákona č. 72/1994 Sb. ani ze zákona č. 67/2013 Sb. z výše rozvedených důvodů toto právo nevyplývá, nezbývá než konstatovat, že právní předchůdkyni žalobkyně v případě vyúčtování za roky 2011 a 2012 dozajista žádné právo na zaplacení pokuty žalovaným nesvědčilo, tudíž jej ani nemohla převést na žalobkyni (viz římskoprávní zásada nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet).12. Již z uvedeného důvodu je žaloba (v plném rozsahu) nedůvodná.13. Pouze nad rozhodný rámec je vhodné dodat, že i kdyby právní předchůdkyni žalobkyně právo na zaplacení pokuty ve vztahu k žalovanému (jenž nepředložil řádná vyúčtování za roky 2011 a 2012) vzniklo, musel by se soud věcně zabývat otázkou, zda požadavek na zaplacení pokuty nepředstavuje případ zjevného zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 občanského zákoníku, či zda zde není důvod pro odepření tohoto práva z důvodů předvídaných v ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku.14. Jak ale výše uvedeno, těmito úvahami se podepsaný soud z důvodu hospodárnosti řízení nemusel věcně zabývat, neboť ze zaznamenaných důvodů dospěl k jednoznačnému závěru, že právní předchůdkyni žalobkyně právo požadovat po žalovaném pokutu ve výši 50 Kč denně v případě vyúčtování za roky 2011 a 2012 nikdy nevzniklo. Z obdobného důvodu se stala bezpředmětnou taktéž otázka, zda žalovaným vznesená námitka promlčení byla důvodná a oprávněná.15. Soud tedy žalobu prvním výrokem rozsudku v plném rozsahu zamítl, neboť se ztotožnil s procesní obranou žalovaného v tom smyslu, že žalobkyní uplatněné právo (nárok) její právní předchůdkyni nikdy nevzniklo, a tak toto domnělé právo ani nemohla převést na žalobkyni.16. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V daném případě byl ve věci zcela úspěšný žalovaný, a proto mu náleží právo na náhradu všech nákladů řízení, které k uplatnění svého práva – účelně – vynaložil. Předmětné náklady představuje odměna za tři úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast při jednání) podle ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna v celkové výši 16 500 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 900 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a dále náhrada cestovních nákladů, ztráty času a náhrada za daň z přidané hodnoty. Jde-li o náhradu cestovních nákladů ve výši 3 474 Kč a náhradu za promeškaný čas ve výši 800 Kč, jež žalovaný uvedl ve specifikaci nákladů právního zastoupení ze dne , datum, , soud uvádí, že vzhledem ke konání dalšího jednání (sp. zn. , SPZ, ), jehož se právní zástupce žalovaného zúčastnil (opět jako zástupce téhož žalovaného), byla odpovídající náhrada přiznána v každém z těchto řízení ve výši jedné poloviny tak, aby mohla být právnímu zástupci žalovaného uhrazena jedna cesta z Prahy do Domažlic a zpět, kterou k oběma jednáním podn