10 C 52/2022-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 27 454 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi žalovaným a žalobkyní Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum] [číslo]. 2. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. 1. 2023 č. j. 10 C 52/2022-16 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak (byť toliko fikcí) splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), neboť soud po prostudování předmětného návrhu a žalobkyní předložených důkazů dospěl – za dané procesí situace – k závěru, že žalobě je možno plně vyhovět. 3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. 4. Žalovaný uzavřel pomocí prostředků elektronické komunikace shora označenou smlouvu, na jejímž základě byla žalovanému celkem poskytnuta částka 33 454 Kč (viz výpis z předmětného účtu ve spojení s tabulkou – vše v přílohové obálce na č. l. 6). Z titulu této smlouvy přitom žalovaný žalobkyni – podle žalovaným nevyvráceného tvrzení žalobkyně – zaplatil toliko částku 6 000 Kč. 5. Po právní stránce hodnotil podepsaný soud předmětnou smlouvu jako inominátní smlouvu, jejíž jednotlivá ujednání je třeba podřadit (srov. Bejček, Šilhán a kol.: Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2015, s. 458) pod právní úpravu smlouvy o úvěru (viz ustanovení § 2395 občanského zákoníku). 6. V posuzované věci nicméně žalobkyně po žalovaném požaduje pouze částku, představující matematický rozdíl mezi částkou, kterou žalovanému prokazatelně poskytla (33 454 Kč), a částkou, kterou jí měl z titulu předmětné smlouvy„ vrátit“ (6 000 Kč), jinými slovy požaduje„ prostou jistinu“, která není navýšena o žádné plnění, na které by žalobkyně mohla mít podle inkriminované smlouvy nárok. 7. Není tak pochyb o tom, že žalovaný nárok je možno hodnotit i jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 8. Za této situace se soud veden zásadou hospodárnosti řízení pro nadbytečnost nezabýval otázkou platnosti předmětné smlouvy. 9. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částky 27 454 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 10. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V daném případě byla žalobkyně ve věci plně úspěšná, a proto jí náleží právo na náhradu všech nákladů řízení, které k uplatnění svého práva – účelně – vynaložila. Předmětné náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 373 Kč, odměna za tři úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna v celkové výši 900 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů. Celkem tak byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 825 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit s poukazem na § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení]. Pro úplnost soud dodává, že přikročil k použití § 14b advokátního tarifu, neboť dospěl k závěru, že podanou žalobu je nutno podřadit pod tzv. formulářové žaloby, tedy podřadit ji pod podání předvídaná v ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu.