11 C 25/2022-47 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se původně domáhala po žalovaném zaplacení částky 58 226 Kč s příslušenstvím a současně zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 695,50 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil a k nařízeným jednáním se nedostavil. 3. Soud tak rozhodoval toliko na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, na jejichž podkladě zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, z jejíhož titulu byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč s tím, že v rámci osmačtyřiceti měsíčních splátek zaplatí žalovaný žalobkyni celkem částku 124 224 Kč, přičemž ve smlouvě byla deklarována„ zápůjční úroková sazba“ ve výši 54,84 % ročně; současně byla v bodu 6.5 smlouvy ujednána v případě (předčasného) zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Dále soud zjistil, že dne [datum] byla částka 50 000 Kč žalovanému vyplacena (na jím označený bankovní účet), a že před zesplatněním úvěru žalovaný ve dvou splátkách celkem žalobkyni zaplatil částku 5 900 Kč. 4. Při jednání konaném dne [datum] soud žalobkyni seznámil s předběžným právním názorem, odvíjejícím se od závěrů přijatých např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021, že v předmětné smlouvě je neplatné ujednání o úroku, a to z důvodu jeho nepřiměřené výše. Žalobkyně byla proto vyzvána, aby v poskytnuté lhůtě (případně) doplnila, resp. změnila žalobu tak, aby její nárok odrážel skutečnost, že si strany ujednaly úrok ve výši tehdejší repo sazby. Současně byla žalobkyně poučena, že nepřistoupí-li ke změně (doplnění) žaloby, bude soud posuzovat její nárok toliko v rovině bezdůvodného obohacení žalovaného. 5. Podáním ze dne [datum] žalobkyně přistoupila k částečnému zpětvzetí žaloby v tom smyslu, že„ přepočetla“ uplatněný nárok tak, aby odrážel skutečnost, že si účastníci řízení ujednali úrok ve výši 8,5 % ročně. Nad tento rámec proto žalobkyně vzala svoji žalobu zpět. 6. Jakkoli soud žalobkyni při jednání dne [datum]„ poučil“, že jí„ nově označený“ úrok ve výši 8,5 % ročně neodpovídá tehdejší výši repo sazby (přičemž snad na vysvětlenou: výše zákonného úroku z prodlení a výše repo sazby není totéž), žalobkyně setrvala – v rozsahu již učiněného částečného zpětvzetí – na svém žalobním nároku. 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji neshledal jako celek za neplatnou (bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného), když současně (viz shora) soud neshledal důvod pro označení smlouvy za absolutně neplatnou mj. i proto, že nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. 8. Ani po částečném zpětvzetí přitom soud nedospěl k závěru, že ve zbývajícím rozsahu je namístě žalobě plně vyhovět. 9. V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021, na který soud žalobkyni při jednání dne [datum] výslovně odkázal, dovolací soud mimo jiné uvedl:„ V rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, pak Nejvyšší soud konkrétně uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“. 10. Je tak zjevné, že na základě citovaného úvahy je možno přistoupit k právní fikci, že si účastníci řízení v předmětné úvěrové smlouvě ujednali úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy v daném případě ve výši 0,75 % ročně. 11. Skutečnost, že žalobkyně (jak vyjádřila v závěrečném návrh) považuje jí požadovaný úrok ve výši 8,5 % ročně za„ přiměřený“, je přitom procesně zcela bezcenná. Považuje-li žalobkyně vskutku za přiměřený úrok ve výši 8,5 % ročně, nic jí nebránilo, aby s žalovaným ujednala úrok právě v této výši, a soud by v tomto ohledu do smluvního vztahu účastníků nikterak neingeroval. 12. Jelikož žalobkyně – přes poučení – soudu neposkytla potřebnou součinnost, soud prvním výrokem rozsudku žalobkyni přiznal jí uplatněný nárok v rozsahu poskytnuté jistiny, snížené o žalovaným prokazatelně zaplacenou částku 5 900 Kč, a to včetně„ moderovaného“ úroku (byť – právě v důsledku ostentativní neochoty žalobkyně upravit petit podle poskytnutého poučení – až od [datum]), a v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku rovněž včetně zákonného úroku z prodlení. 13. Druhým výrokem současně soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem, respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalovaného pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku). 14. V rozsahu zpětvzetí soud třetím výrokem tohoto rozsudku řízení zastavil, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně svoji žalobu zpět. 15. Čtvrtým výrokem pak v části, jež přes předchozí poučení neodpovídá shora uvedenému právnímu závěru, soud žalobu zamítl. 16. O nákladech řízení konečně rozhodl soud na základě ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žalobkyně má právo na náhradu 58 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, neboť i v rozsahu zpětvzetí bylo namístě brát tuto část rozhodnutí jako pro žalobkyni nepříznivou, když zde zjevně nebyla naplněna zákonná hypotéza, podle které došlo ke zpětvzetí z důvodu pozdějšího chování žalovaného (srov. ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.); za účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně přitom soud shledal vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 347 Kč náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši 7 560 Kč za dvě účasti na jednání u soudu a odměna v celkové výši 3 000 Kč podle ustanovení § 14b advokátního tarifu za první tři úkony právní služby. Podle mínění podepsaného soudu je totiž první tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, přičemž soud v této souvislosti zvolil výklad pro žalobkyni příznivější, neboť je zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, jenž by byl„ vytvořen“ toliko pro předmětnou věc, a proto by byla k dispozici otázka, zda je z materiálního hlediska vůbec možno v daném případě hovořit o úkonu právní služby. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje dvojnásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 1 000 Kč za každý z nich. Dále účelně vynaložené náklady řízení představuje paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 500 Kč, náhrada cestovních výdajů spojených s účastní na jednáních v žalobkyní prokázané a vyúčtované výši 2 754 Kč (včetně náhrady za ztrátu času) a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 814 Kč ve výši 3 111 Kč. Za účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně proto soud považoval částku 21 272 Kč.