19 C 188/2023-18 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni finanční plnění ve výši 18 190 Kč s příslušenstvím, jelikož žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu žalobkyně poskytla, resp. nevrátil zápůjčku, která mu byla poskytnuta. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, přičemž (byť toliko fikcí) dal souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud proto provedl toliko důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou„ Smlouvou o zápůjčce“ ze dne [datum] (v přílohové obálce na č. l. 13). 4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému„ zápůjčku“ ve výši 15 000 Kč, přičemž do třiadevadesátého dne od poskytnutí zápůjčky měl žalovaný žalobkyni zaplatit částku 24 000 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Předmětnou smlouvu tak hodnotil soud – podle jejího obsahu – nikoliv jako deklarovanou smlouvu o zápůjčce, ale jako smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, což ostatně koresponduje s jejím označením v upomínkách, jež žalobkyně žalovanému v minulosti adresovala. Podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy je přitom ujednání o úroku (viz § 2395 občanského zákoníku in fine), jež v dané smlouvě zjevně absentuje, když je v ní výslovně ujednáno, že„ zápůjční úroková sazba činí 0%“. 7. Jakkoli je tedy inkriminovanou smlouvu nutno označit za (absolutně) neplatnou, nelze přehlížet, že na jejím základě byla žalovanému„ zapůjčena“ částka 15 000 Kč. 8. Přímo z žaloby přitom vyplývá, že žalovaný z titulu předmětné smlouvy zaplatil celkem částku 14 010 Kč. 9. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 990 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 10. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl, neboť žalobkyní uplatněný nárok požívá právní ochrany pouze v rozsahu výše vyčísleného bezdůvodného obohacení a od něj se odvíjejícího úroku z prodlení. 11. Soud přitom žalobu zamítl i v rozsahu požadavku na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, neboť z návrhu není zjevné, proč žalobkyně neupomínala žalovaného úspornějším způsobem než pětinásobným zasláním upomínek v relativně velmi krátkém časovém rozmezí, přičemž si za každou z pěti upomínek (sic!)„ účtovala“ částku 500 Kč. 12. Pro pořádek je vhodné dodat, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti inkriminované smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zpravidla zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento právní závěr je nepřímo předvídán již v samotném návrhu, pročež by pro žalobkyni neměl být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 13. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.