19 C 190/2023-44 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 193 299,64 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, a dále příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila (přestože obálka s předvoláním byla vhozena do jí používané poštovní schránky). 3. Před prvním jednáním soud žalobkyni poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že její právní předchůdkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. 4. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované postupovala řádně, když prověřila veškeré dostupné, veřejné i interní databáze a registry a„ porovnala její příjmy a výdaje“, přičemž výdaje žalované stanovila částkou 5 804 Kč, přestože v žádosti o úvěr žalovaná uvedla nulovou částku výdajů. Ve zbývajícím rozsahu žalobkyně plně odkázala na přiložený listinný důkaz označený jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“. 5. Z důvodu procesní pasivity žalované (respektive z důvodu absence jakékoliv její procesní obrany) soud rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 6. Žalované byl na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč s tím, že žalovaná bude měsíčně splácet celkem částku 4 510 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 11,6 % ročně. 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 145/2013 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou. 8. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2013 Sb. platí:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 9. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované„ porovnávala její příjem a výdaje“, je nutno konstatovat, že z žádného z žalobkyní předložených důkazů toto tvrzení nevyplývá. 10. Žalobkyně sice přeložila listinný důkaz označený jako„ Zkoumání úvěruschopnosti klienta“, v daném případě však jde zjevně o listinu vyhotovenou až řadu let po uzavření inkriminované smlouvy, z hlediska prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované před jejím uzavřením tak jde o důkaz – bez dalšího – procesně bezcenný. Přes poučení pak na jednání přítomný právní zástupce žalobkyně doplnění dokazování nenavrhl. 11. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalované, a vůbec z něj nejí zjevné, jaké měly být výdaje žalované na bydlení (a pokud případně„ nulové“, z jakého rozumného důvodu). Vzhledem k výši poskytnutého úvěru se přitom podle mínění podepsaného soudu právní předchůdkyně žalobkyně měla zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalované (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Odkazuje-li žalobkyně nepřímo (tedy prostřednictvím odkazovaného Zkoumání úvěruschopnosti klienta) na článek Jana Flídra: Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení (in: Právní rozhledy 10/2022, s. 343), postačí podle mínění podepsaného soudu zdůraznit, že právě údaj o výši výdajů na bydlení u obdobného typu úvěru (tedy v daném případě u úvěru ve výši 300 000 Kč poskytnutého v roce 2016 osobě, které bylo 20 let) patří rovněž podle autora tohoto žalobkyní odkazovaného článku mezi údaje, které je poskytovatel tohoto úvěru povinen ověřit, neboť jde o„ mandatorní výdaje“. 12. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalované zkoumána maximálně povrchně a formálně. 13. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 14. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalované. 15. S tímto právním názorem soud seznámil na jednání přítomného právního zástupce žalobkyně, jenž v reakci na to vyčíslil bezdůvodné obohacení žalované částkou 63 438,82 Kč, což koresponduje s žalobkyní předloženým důkazem výpisem z předmětného účtu, ze kterého vyplývá, že žalovaná měla z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy zaplatit celkem částku 236 561,18 Kč. V kontextu procesní pasivity žalované přitom soud neměl možnost zjistit, zda žalovaná případně nezaplatila právní předchůdkyni žalobkyně vyšší částku. 16. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaná – pakliže z titulu neplatné úvěrové smlouvy uhradila celkem částku 236 561,18 Kč – na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu žalobkyní uvedené částky 63 438,82 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 63 438,82 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 17. Sluší s pak dodat, že vzhledem k tomu, jakým způsobem se žalovaná staví k existenci soudního řízení, ve kterém vystupuje v pozici žalované, se soud nezabýval otázkou, zda není namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalované zaplacení přisouzených částek ve splátkách. 18. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž žalované žádné procesně relevantní náklady řízení zjevně nevznikly.