19 C 252/2023-22 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 17 680 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastnicemi řízení smlouvou o úvěru ze dne [datum]. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dala žalovaná souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. 3. Za této procesní situace soud ve věci nenařizoval jednání; i když totiž žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, soudu je z úřední činnosti známo, že se žalobkyně z jednání nařízených v obdobných věcech pravidelně omlouvá. Z důvodu procesní ekonomie proto soud jednání nenařídil a ve věci rozhodl bez jednání. 4. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalované (respektive absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 5. Žalovaná na základě shora identifikované smlouvy čerpala úvěr ve výše 13 000 Kč; daný úvěr měla přitom žalovaná splatit do [datum] s tím, že žalobkyni„ vrátí“ částku 16 510 Kč, tedy že za poskytnutý úvěr zaplatí poplatek ve výši 3 510 Kč. Podle (žalovanou nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaná na jistině do [datum] ani později ničeho neuhradila. Z důvodu procesní pasivity žalované tak dospěl soud ke klíčovému skutkovému závěru, že žalované byla žalobkyní vyplacena částka 13 000 Kč, a že se zavázala za poskytnutý„ úvěr“ zaplatit celkem částku 16 510 Kč. 6. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud např. rozsudkem ze dne 11. 9. 2023 sp. zn. [spisová značka], ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou. 7. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit. 8. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měla žalovaná během jednoho měsíce zaplatit celkem částku 3 510 Kč, tedy 27 % poskytnuté jistiny; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 324 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy. 9. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem„ moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021). 10. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanoveními § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalované jakožto spotřebitele (v dané věci např. i v souvislosti s požadavkem na zaplacení smluvní pokuty), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle. 11. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaná od žalobkyně obdržela částku 13 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy ničeho nezaplatila. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 13 000 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 13 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 12. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že nepřikročil k použití ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a neumožnil žalované zaplacení přisouzených částek ve splátkách, neboť k takovému kroku neshledal důvod za situace, kdy je žalovaná nejen zcela pasivní, ale navíc si inkriminovanou smlouvou finanční částku„ zapůjčovala“ s tím, že ji celou i s příslušenstvím splatí do jednoho měsíce. 15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má nárok na 47 % nákladů, které k uplatnění svého práva účelně vynaložila. Předmětné náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna za tři úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna v celkové výši 900 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů. Celkem tak byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 058 Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit s poukazem na § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.