19 C 77/2023-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni plnění představující jistinu ve výši 29 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 4 437 Kč, vše z titulu dvou úvěrových smluv, uzavřených mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [právnická osoba] s. r. o. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání. 3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 4. 2023 č. j. 19 C 77/2023-18 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byla poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřila, byly tak (byť toliko fikcí) splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 4. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalované (respektive absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. 5. Jelikož se ve smlouvě o úvěru ze dne [datum] měla žalovaná zavázat platit za poskytnutý úvěr ve výši 30 000 Kč úrok ve výši 251,85 % ročně a v následující smlouvě o úvěru ze dne [datum] úrok ve výši 102,67 % ročně, dospěl soud k závěru, že obě úvěrové smlouvy obsahují neplatné ujednání o výši sjednaného úroku, a proto ve smyslu závěrů přijatých např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021 je nutno mít za to, že si žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně ujednaly úrok ve výši 3,75 % ročně v případě první smlouvy a úrok ve výši 4,5 % ročně v případě druhé smlouvy. Jelikož žalobkyně v obdobné věci, vedené zdejším soudem pod sp. zn. 19 C 124/2022, po poučení neposkytla potřebnou součinnost při výpočtu pozměněném v důsledku moderace smluvního úroku, soud z důvodu procesní ekonomie v tomto řízení již k poučení žalobkyně nepřistupoval, přičemž v prizmatem obsahu spisu, ze kterého nelze spolehlivě zjistit, v jakém rozsahu se dlužná jistina týká první a v jakém rozsahu druhé smlouvy, soud ingeroval do inkriminovaného právního vztahu tím způsobem, že v posledku moderoval v obou případech smluvní úrok na výši 3,75 % ročně. 6. Z žalobkyní předložených listinných důkazů, jejichž korektnost zcela pasivní žalovaná z podstaty věci v řízení nikterak nezpochybnila, vyplývá, že z titulu dvou úvěrových smluv žalovaná ke dni podání žaloby stále dlužila celkem částku 29 000 Kč. 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné, že je nicméně nutno výše uvedeným způsobem ingerovat do ujednání o výši smluvního úroku; soud tak postupoval veden zásadou in favorem negotii, vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 9. Poněvadž žalovaná v řízení nezpochybnila žalobkyní doložené tvrzení, že dosud z titulu dvou úvěrových smluv dluží částku 29 000 Kč, zavázal ji soud prvním výrokem tohoto rozsudku k jejímu zaplacení, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 39 Kč. 10. Současně prvním výrokem soud zavázal žalovanou také k povinnosti zaplatit smluvní pokutu ve výši 4 437 Kč, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem (srov. ustanovení § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru), respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalované pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku). 11. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 12. O nákladech řízení konečně rozhodl soud na základě ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3 516 Kč; za účelně vynaložené náklady žalobkyně přitom soud shledal vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 338 Kč náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna v celkové výši 1 500 Kč podle ustanovení § 14b advokátního tarifu za tři úkony právní služby, paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 300 Kč a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.