19 C 131/2024-18 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky 53 180,19 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně.2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 4. 2024 č. j. , spisová značka, byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k věci samé a aby uvedl, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).4. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a v kontextu procesní pasivity žalovaného, jenž v řízení neuplatnil žádnou procesní obranu) dospěl k následujícím skutkovým závěrům.5. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně – obchodní společností , právnická osoba, . – dne 2. 11. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 38 000 Kč s tím, že v rámci osmačtyřiceti měsíčních splátek zaplatí žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 112 416 Kč, přičemž ve smlouvě byla deklarována „zápůjční úroková sazba“ ve výši 68,88 % ročně; současně byla v bodu 6.5 smlouvy ujednána v případě (předčasného) zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Dále soud zjistil, že dne 3. 11. 2022 byla částka 38 000 Kč žalovanému vyplacena (na jím označený bankovní účet), a že před zesplatněním úvěru žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkem částku 11 710 Kč.6. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2023 sp. zn. , spisová značka, , ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.7. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.8. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měl žalovaný hradit „ujednaný“ úrok ve výši 68,88 % ročně, tedy ve výši, již je – mj. s přihlédnutím k délce splácení úvěru – nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.9. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).10. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele (viz inter alia i požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na ústavně zaručený princip autonomie vůle.11. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 38 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy zaplatil pouze částku 11 710 Kč. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 26 290 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 26 290 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.12. Jelikož soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, nemohl žalobkyni přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty. Druhým výrokem proto soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.13. Pro pořádek je pak vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.