19 C 157/2024-17 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky 17 739,56 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 906,93 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 241,84 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 500 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 18,24 % ročně z částky 9 500 Kč od , datum, do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně.2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 5. 2024 č. j. 19 C 157/2024-14 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila k věci samé a aby uvedla, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byla poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřila, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).4. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a v kontextu procesní pasivity žalované, jež v řízení neuplatnila žádnou procesní obranu) dospěl k následujícím skutkovým závěrům.5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi společností , právnická osoba, a žalovanou.6. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což měla žalovaná v dvaapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 18 917 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 2 316 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 5 101 Kč.7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.9. Podepsaný soud se nicméně konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě všech citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za „sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená „ujednání“ o úroku.10. Jelikož současně platí, že i „nezastřený úrok“ byl sjednán ve výši, kterou je nutno označit za nepřiměřeně vysokou, soud v souladu se závěry přijatými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 („v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“) přikročil k modifikaci daného právního vztahu v tom smyslu, že je možno aplikovat právní fikci, na jejímž základě si žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v předmětné úvěrové smlouvě ujednaly úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.11. Jde-li o ujednání o poplatku „za zpracování spotřebitelského úvěru“, shledal jej soud – v daném kontextu – za platné, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do „hry“ i fakt, že žádná bankovní instituce by žalované v dané době úvěr patrně neposkytla), reálně nemusí pouze úrok, jenž je úrokem nepříčícím se právnímu řádu, pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.12. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v ujednaných splátkách částku 11 500 Kč s úrokem ve výši 3,75 % ročně.13. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila jen a pouze částku 500 Kč.14. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 11 000 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.16. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť s ohledem na výši žalovaného příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu účastnic řízení byl v zásadě shodný, a proto žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.