19 C 181/2024-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky 27 534 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 560,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 214,96 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 500 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 13 500 Kč od , datum, do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně.2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. 6. 2024 č. j. 19 C 181/2024-16 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila k věci samé a aby uvedla, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byla poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřila, byly tak (byť toliko fikcí) splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).4. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a v kontextu procesní pasivity žalované, jež v řízení neuplatnila žádnou procesní obranu) dospěl k následujícím skutkovým závěrům.5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi společností , právnická osoba, a žalovanou.6. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, za což měla žalovaná v pětašedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 30 168 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 3 851 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 9 817 Kč.7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.9. Podepsaný soud se nicméně konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě všech citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za „sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená „ujednání“ o úroku.10. Jelikož současně platí, že i „nezastřený úrok“ byl sjednán ve výši, kterou je nutno označit za nepřiměřeně vysokou, soud v souladu se závěry přijatými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 („v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“) přikročil k modifikaci daného právního vztahu v tom smyslu, že je možno aplikovat právní fikci, na jejímž základě si žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v předmětné úvěrové smlouvě ujednaly úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.11. Jde-li o ujednání o poplatku „za zpracování spotřebitelského úvěru“, shledal jej soud – v daném kontextu – za platné, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do „hry“ i fakt, že žádná bankovní instituce by žalované v dané době úvěr patrně neposkytla), reálně nemusí pouze úrok, jenž je úrokem nepříčícím se právnímu řádu, pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.12. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v ujednaných splátkách částku 16 500 Kč s úrokem ve výši 4,5 % ročně.13. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila jen a pouze částku 1 500 Kč.14. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 15 000 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.16. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.17. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 274 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 376 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 1 102 Kč.18. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť s ohledem na výši žalovaného příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu účastnic řízení byl v zásadě shodný, a proto žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.