19 C 207/2024-23 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 196 744,85 Kč, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatila částku 144 828 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 15 867,70 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 914,98 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 77 277,74 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 23,19 % ročně z částky 77 277,74 Kč od , datum, do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatila částku 51 916,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 532,69 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 306,56 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 26 944,94 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 22,38 % ročně z částky 26 944,94 Kč od , datum, . Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně (byť toliko fikcí) ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnými smlouvami o spotřebitelském úvěru, uzavřenými mezi společností , právnická osoba, a žalovanou (na č. l. 18 a 19).4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 90 000 Kč, za což měla žalovaná v třiceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 184 727 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 19 242 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, přičemž bylo současně ujednáno „doplňkové pojištění“ za pojistné ve výši 3 870 Kč; samotné úroky pak měly představovat částku 70 115 Kč při deklarovaném úroku ve výši 50,5 % ročně. Poté dne , datum, žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 28 000 Kč, za což měla žalovaná v třiceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 51 314 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 5 986 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, přičemž bylo současně ujednáno „doplňkové pojištění“ za pojistné ve výši 3 870 Kč; samotné úroky pak měly představovat částku 21 814 Kč při deklarovaném úroku ve výši 50,5 % ročně.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné.7. Podepsaný soud se nicméně konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě všech citovaných poplatků je přitom z textu smluv zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za „sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená „ujednání“ o úroku.8. Jelikož současně platí, že i „nezastřený úrok“ byl sjednán ve výši, kterou je nutno označit za nepřiměřeně vysokou, soud v souladu se závěry přijatými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 („v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“) přikročil k modifikaci daného právního vztahu v tom smyslu, že je možno přikročit k právní fikci, na jejímž základě si žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v předmětné úvěrové smlouvě ujednaly úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.9. Jde-li o ujednání o poplatku „za zpracování spotřebitelského úvěru“, shledal jej soud – v daném kontextu – za platné, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do „hry“ i fakt, že žádná bankovní instituce by žalované v dané době úvěr patrně neposkytla), reálně nemusí pouze úrok, jenž je úrokem nepříčícím se právnímu řádu, pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se nejprve – platně – zavázala zaplatit v ujednaných splátkách částku 91 500 Kč s úrokem ve výši 0,25 % ročně, a poté částku 29 500 Kč s úrokem ve výši 0,25 % ročně.11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila z titulu první smlouvy toliko částku 30 920 Kč a z titulu druhé smlouvy částku 4 080 Kč.12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 86 000 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť nehledě na výši žalovaného příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.