19 C 245/2024-18 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 31 170,07 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení smlouvou o úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal žalovaný souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. Obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu; za této procesní situace soud ve věci nenařizoval jednání.3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal úvěr ve výše 24 000 Kč; daný úvěr měl přitom žalovaný splatit do , datum, s tím, že žalobkyni „vrátí“ částku 30 110 Kč, tedy že za poskytnutý úvěr zaplatí poplatek ve výši 6 110 Kč. Podle (žalovaným nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaný na jistině do , datum, ani později ničeho neuhradil. Z důvodu procesní pasivity žalovaného tak dospěl soud ke klíčovému skutkovému závěru, že žalovanému byla žalobkyní vyplacena částka 24 000 Kč, a že se zavázal za poskytnutý „úvěr“ zaplatit celkem částku 30 110 Kč.5. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud např. rozsudkem ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.6. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.7. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měl žalovaný během jednoho měsíce zaplatit celkem částku 6 110 Kč, tedy 25 % poskytnuté jistiny; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 305 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.8. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).9. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanoveními § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele (v dané věci např. i v souvislosti s požadavkem na zaplacení smluvní pokuty), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.10. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 24 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy ničeho nezaplatil. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 24 000 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 24 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.11. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.13. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že nepřikročil k použití ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a neumožnil žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách, neboť k takovému kroku neshledal důvod za situace, kdy je žalovaný nejen zcela pasivní, ale navíc si inkriminovanou smlouvou finanční částku „zapůjčoval“ s tím, že ji celou i s příslušenstvím splatí do jednoho měsíce.14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má nárok na 54 % nákladů, které k uplatnění svého práva účelně vynaložila. Předmětné náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 559 Kč, odměna za tři úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna v celkové výši 1 500 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů. Celkem tak byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 018 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit s poukazem na § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.