19 C 95/2024-20 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 15 899,96 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně smlouvou o úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal žalovaný (byť toliko fikcí) souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy, uzavřené s obchodní společností , právnická osoba, ., čerpal úvěr ve výše 7 600 Kč; daný úvěr měl přitom žalovaný splatit do , datum, s tím, že právní předchůdkyni žalobkyně „vrátí“ (po slevě) částku 10 861,33 Kč, tedy že za poskytnutý úvěr zaplatí poplatek ve výši 3 169,96 Kč (před „slevou“ ve výši 8 299,96 Kč) a úrok ve výši 40 % ročně. Podle (žalovaným nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaný na jistině do , datum, ani později ničeho neuhradil. Z důvodu procesní pasivity žalovaného tak dospěl soud ke klíčovému skutkovému závěru, že žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně vyplacena částka 7 600 Kč, a že se zavázal za poskytnutý „úvěr“ zaplatit celkem částku 10 861,33 Kč (podle žalobkyně dokonce částku 16 149,82 Kč).5. Tvrdí-li žalobkyně, jakkoli v petitu tuto částku nežádá, že se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 8 299,96 Kč, tedy částku, kterou by měl žalovaný zaplatit „před slevou“, postačí uvést, že z předmětné smlouvy ani z obsahu žaloby není zřejmé, proč by žalovanému neměl „nárok“ na slevu vzniknout.6. I kdyby soud považoval za platné ujednání o poplatku ve výši 3 169,96 Kč, je zřejmé, že jde téměř o 40 % „zapůjčené“ jistiny (v případě žalobkyní preferovaného poplatku by se pak jednalo dokonce o 109 % jistiny).7. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud např. rozsudkem ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.8. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.9. Jakkoli by proto ujednaný úrok ve výši 40 % ročně sám o sobě mohl být shledán úrokem sjednaným ve výši neodporující kogentním ustanovením občanského zákoníku ani zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, výše tohoto úroku ve spojení se shora diskutovaným poplatkem a rovněž ujednanou – jakkoli žalobkyní v posledku nepožadovanou – smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, vede soud k jednoznačnému a nevyhnutelnému závěru o celkové (absolutní) neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy.10. Podepsaný soud proto v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele, že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.11. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 7 600 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy ničeho nezaplatil. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 7 600 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 7 600 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.12. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.14. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že nepřikročil k použití ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a neumožnil žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách, neboť k takovému kroku neshledal důvod za situace, kdy je žalovaný nejen zcela pasivní, ale navíc si inkriminovanou smlouvou finanční částku „zapůjčoval“ s tím, že ji celou i s příslušenstvím splatí do jednoho měsíce.15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.