19 C 113/2025-42 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení částky 175 567 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu žalovaného v rámci právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení smlouvou o spotřebitelském úvěru.2. Žalovaný se k výzvě soudu k návrhu žalobkyně v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k žádnému z nařízených jednání se (bez omluvy) nedostavil.3. První jednání ve věci bylo přitom odročeno, neboť bylo třeba poskytnout žalobkyni možnost doplnění tvrzení a důkazních návrhů tak, aby tvrdila a prokázala, že před poskytnutím předmětného úvěru žalovanému řádně zkoumala jeho úvěruschopnost.4. Žalobkyně této možnosti využila, když v podání ze dne , datum, detailně popsala proces předcházející poskytnutí úvěru žalovanému, přičemž svá tvrzení rovněž doložila listinnými důkazy (srov. č. l. 26-29).5. Soud tak rozhodoval toliko na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž v kontextu procesní pasivity žalovaného, jenž v řízení neuplatnil žádnou procesní obranu, dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.6. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, Smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut – účelový – úvěr ve výši 229 999 Kč, a to na zakoupení vozidla , název auta, , registrační značky , SPZ, . Tento úvěr se žalovaný zavázal splatit v rámci čtyřiaosmdesáti měsíčních splátek ve výši 5 024 Kč (mezi účastníky řízení byl sjednán úrok ve výši 21,2 % ročně), ve smlouvě bylo transparentně uvedeno, že žalovaný celkem zaplatí (bez dodatkových služeb) částku 422 016 Kč při splatnosti úvěru dne , datum, .7. Žalovaný však podle nevyvrácených tvrzení žalobkyně ujednané splátky řádně a včas nehradil, pročež žalobkyně úvěr dne , datum, zesplatnila. Ke dni zesplatnění úvěru přitom činila pohledávka žalobkyně – jde-li o samotnou jistinu – částku 157 209 Kč, zvýšenou o ujednané poplatky v celkové výši 1 730 Kč, dlužné splátky od data zesplatnění v celkové výši 14 760 Kč a dlužné úroky ve výši 1 868 Kč. Celkem tak dluh žalovaného ke dni podání žaloby činil částku 175 567 Kč s příslušenstvím.8. Uvedená skutková zjištění přitom vyplývají z žalobkyní předložených listinných důkazů, v prvé řadě z předmětné úvěrové smlouvy a příslušných výpisů z daného úvěrového účtu – Výpisu čerpání, splátek a úhrad (vše v přílohové obálce na č. l. 11).9. Po právní stránce hodnotil soud předmětnou smlouvu jako smlouvu o úvěru (viz ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku), respektive smlouvu o spotřebitelském úvěru, podléhající regulaci zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Současně je namístě zdůraznit, že soud po doplnění žaloby dospěl k závěru, že žalobkyně – jakkoli tento závěr je v posledku závěrem „hraničním“ – před poskytnutím úvěru žalovanému řádně zkoumala jeho úvěruschopnost (viz níže), přičemž soud rovněž neshledal prostor pro úsudek, že předmětná smlouva či některé její ujednání odporuje kogentnímu ustanovení zákona, dobrým mravům či veřejnému pořádku.10. Jde-li o klíčový závěr o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, soud primárně přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru deklaroval skutečnost, že „bydlí u rodičů“, tedy skutečnost, jež se vzhledem k věku žalovaného jeví jako potenciálně věrohodná. Současně platí, že žalovaný v rozhodné době osvědčil stálý příjem ze závislé činnosti (21 889 Kč), který vzhledem k výši ujednané měsíční splátky (5 024 Kč) mohl být objektivně považován za dostatečný, pakliže žalovaný vskutku bydlel v dané době u svých rodičů (a tím tradičně nejvyšší životní výdaj teoreticky nemusel jakkoli příjmově kompenzovat). Konečně platí, že žalovaný v době poskytnutí úvěru neměl evidovaný trvalý pobyt na městském úřadě (jako nyní), nýbrž na „normální“ adrese, žalobkyně tudíž při kontrole adresy žalovaného nemusela mít (ani prizmatem tohoto kritéria) důvod pochybovat o jeho úvěruschopnosti.11. Podle podepsaného soudu proto lze uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému (jakkoli na minimální myslitelné úrovni) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, pročež není namístě závěr, že by daná úvěrová smlouvy byla absolutně neplatná podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.12. Z uvedených důvodů soud prvním výrokem tohoto rozsudku žalobě v plném rozsahu vyhověl, když uložil žalovanému povinnost zaplatit nejen dlužnou jistinu, ale rovněž kapitalizovaný i nekapitalizovaný smluvní úrok i zákonný úrok z prodlení, a to v souladu jak s ustanovením § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., tak s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů.13. Pro úplnost se sluší dodat, že na shora uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že žalovaný o předmětném soudním řízení – možná – nemá žádné povědomí; je totiž na osobě průměrného rozumu, aby si pravidelně vyzvedávala zřízenou datovou schránku. Jinak řečeno, z procesního hlediska nemůže jít k tíži žalobkyně, že se žalovaný rozhodl v rozporu se zásadou, podle které „právo přeje bdělým“, nepřebírat (včas či vůbec) datové zprávy v – dobrovolně – zřízené datové schránce.14. Za této procesní situace, kdy žalovaný nejevil o probíhající řízení žádný „zájem“, se pak soud nezabýval otázkou, zda by nebylo namístě žalovanému umožnit zaplatit žalobkyni přisouzené částky v přiměřeně vysokých splátkách.15. Jakkoli je tedy velmi pravděpodobné, že žalovaný nebude s to žalobkyni tímto rozsudkem přisouzené částky v určených lhůtách zaplatit, soud žalovanému uložil povinnost tyto částky v zákonem předvídané lhůtě uhradit, neboť vyšel z předpokladu, že výrok o splátkách by měl zpravidla reflektovat předchozí procesní aktivitu žalované strany.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 150 občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši uvedené ve druhém výroku tohoto rozsudku, tedy v rozsahu nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 779 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 175 567 Kč. Za čtyři úkony právní služby (účast u prvního jednání není účelně vynaložený náklad, neboť žalující strana musela být soudem poučena o tom, že dosud žalobkyně neprokazuje řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného) tedy náleží právnímu zástupci odměna advokáta ve výši 8 140 Kč za každý z těchto čtyř úkonů, dále jde o čtyři režijní paušály v celkové výši 1 500 Kč (první dva ve výši 300 Kč, zbývající ve výši 450 Kč), náhradu nákladů spojených s účastí na jednání (tedy náhradu cestovních výdajů včetně náhrady za promeškaný čas) v celkové výši 1 436 Kč a konečně náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35 496 Kč ve výši 7 454 Kč. Celkem je tak za účelně vynaložené náklady (počítáno striktně podle v rozhodné době účinného znění advokátního tarifu) možno považovat částku 51 729 Kč.17. S odkazem na závěry přijaté v usnesení Krajského soudu v , název města, ze dne , datum, č. j. , spisová značka, dospěl podepsaný soud k závěru, že veškeré tyto náklady není možno považovat za účelně vynaložené náklady řízení, respektive že je namístě v rozsahu 50 % nákladů vynaložených na zastoupení advokátem nepřiznat. V odkazované věci totiž Krajský soud v , název města, v obdobné právní věci mj. uvedl: „[…] lze vyjít i toho, že žalobce je profesionálním vymahačem nesplácených úvěrů, které odkupuje od původních věřitelů, věnuje se tedy této činnosti soustavně, jde o předmět jeho podnikatelské činnosti, a proto by k výkonu této činnosti měl být vybaven profesionálním aparátem a náhrada nákladů za právní zastoupení by mu tak nepříslušela vůbec. Přihlédnout nutno rovněž ke skutečnosti, že v dané věci šlo o jednoduchý předmět řízení, žaloba byla zcela nepochybně žalobou formulářovou, advokát žalobce se v průběhu řízení nemusel vypořádávat s žádnou obranou žalovaného, šlo o naprosto jednoduchou činnost, na kterou žalobce nezbytně nutně ani právní služby využívat nemusel“. S odkazem na citované rozhodnutí soud rovněž přihlédl k tomu, že v případě žalované jde o „neplatícího dlužníka“, jehož měsíční příjem je podprůměrný, což je další okolnost hodná jistého zřetele.18. Ze zaznamenaných důvodů soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu částky 30 254 Kč.