19 C 13/2026-17 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 10 206 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastnicemi řízení smlouvou o úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dala žalovaná souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalované (respektive absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.4. Žalovaná na základě shora identifikované smlouvy čerpala úvěr ve výše 5 000 Kč; daný úvěr měla přitom žalovaná původně splatit v rámci 24 měsíčních splátek s tím, že žalobkyni „vrátí“ částku 6 880 Kč. Podle (žalovanou nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaná v průběhu úvěrového vztahu zaplatila celkem částku 5 Kč (sic).5. Předmětnou smlouvu sice soud neposoudil toliko z důvodu zjevného rozporu mezi deklarovanou celkovou částkou, kterou má žalovaná zaplatit, a ujednaným úrokem ve výši 49,3 % ročně jako smlouvu absolutně a v plném rozsahu neplatnou, současně ale nemohl přehlédnout, že se jednotlivé žalobkyní uplatněné nároky odvíjejí od dílčích ujednání dvanáctistránkové smlouvy, u které je nutno přijmout závěr, že jí jako celku spotřebitel nadaný rozumem průměrného člověka (§ 4 občanského zákoníku) může v úplnosti jen stěží porozumět. Právům vycházejícím z takto koncipovaných ujednání tak není možno přiznat právní ochranu, a na danou smlouvu je proto třeba hledět jako na absolutně neplatné právní jednání.6. Soud proto – na základě aplikace ustanovení § 2991 občanského zákoníku – žalobkyni přiznal toliko právo na zaplacení částky, která představuje rozdíl mezi žalobkyní poskytnutou částkou a plněním žalované. Jinak řečeno, bez ohledu na absolutní neplatnost předmětné smlouvy platí, že žalobkyně na jejím základě žalované poskytla finanční plnění, pročež v rozsahu bezdůvodného obohacení je žalovaná povinna jí příslušnou část tohoto plnění vrátit.7. Jelikož se žalovaná prokazatelně dostala do prodlení se svým peněžitým dluhem, náleží žalobkyni v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku taktéž zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.8. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl. Pro nadbytečnost se přitom nezabýval otázkou, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalované.9. Pro pořádek je konečně vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o absolutní neplatnosti smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by měl být žalobkyni znám z řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.10. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady nevznikly.