19 C 49/2026-23 – Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni finanční plnění ve výši 21 998 Kč s příslušenstvím, jelikož žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu poskytla právní předchůdkyně žalobkyně.2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, přičemž (byť toliko fikcí) dal souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.3. Soud proto provedl toliko důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou smlouvou o úvěru ze dne , datum, a jejími dodatky (ve svazku listin na č. l. 9) a selektivním výpisem z účtu žalovaného (vedený u obchodní společnosti , právnická osoba, ) za měsíc duben 2025 (č. l. 15).4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (obchodní společnost , právnická osoba, ) smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč, jenž byl posléze na základě tří dodatků navýšen na částku 15 200 Kč.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji z dále uvedených důvodů v posledku shledal smlouvou neplatnou.6. Podepsaný soud má přitom za to, že absolutní neplatnost dané smlouvy – v daném kontextu, kdy si žalovaný zapůjčoval celkem částku 15 200 Kč – bez dalšího nezakládá pouhé ujednání o úroku ve výši 279,83 % ročně (pakliže by toto ujednání bylo možno oddělit od zbývajících platných částí smlouvy, či případně by soud toto jediné neplatné ujednání mohl moderovat na výši v době uzavření smlouvy aktuální repo sazby), nýbrž právě až celková konstrukce smlouvy, jež je zjevně nepřiměřeně nerovnovážná, a to ve zřejmý neprospěch žalovaného, tedy způsobem, který je podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku způsobem zapovězeným.7. Deklarovaný úrok ve výši 279,83 % ročně by se podle mínění soudu dal případně akceptovat u tzv. mikroúvěru na krátkou dobu (cca na jeden měsíc), v daném případě však byla ujednána doba trvání úvěru na 12 měsíců.8. V této souvislosti je pak třeba poukázat na skutečnost, že oba dodatky obsahují nepřípustně zavádějící informaci o „částce ke splacení ke dni splatnosti“, která zjevně nekoresponduje se skutečnou výší ujednaného úroku.9. Na základě citované zákonné úpravy proto soud dospěl k závěru, že na inkriminovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru je třeba hledět jako na právní jednání, jež se příčí dobrým mravům, a jež je třeba i bez návrhu označit za (absolutně) neplatné.10. Za dané procesní situace, kdy shledal smlouvu absolutně neplatnou (aniž by se pro nadbytečnost zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného), vyšel soud z žalovaným nevyvráceného tvrzení žalobkyně, že z poskytnutého úvěru v celkové výši 15 200 Kč žalovaný ničeho nezaplatil. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 15 200 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 15 200 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku.11. Současně se sluší dodat, že v tomto rozsudku přijaté závěry soud učinil v kontextu přiměřeného zohlednění Ústavním soudem opakovaně vyjádřeného imperativu, podle kterého by dlužníci měli splácet jen takové dluhy, které je třeba považovat za dluhy řádné, „aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou“ (viz např. bod 44. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. I. ÚS 3308/16).12. Druhým výrokem proto soud v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, žalobu zamítl.13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by žalobkyni, zastoupené kvalifikovaným právním zástupcem, měl být znám z celé řady jiných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyni s přihlédnutím k poměru úspěchu a neúspěchu náleží právo na 40 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 100 Kč, odměna za tři úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna v celkové výši 1 200 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 6 advokátního tarifu, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů. Celkem tak byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 245 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit s poukazem na § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.