108 C 17/2021-75 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovaném zaplacení částky 56 611 Kč, úroku ve výši 95,92 % ročně z částky 41 721,20 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 198 316 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 51 469 Kč od 1. 11. 2020 do 13.11.2020 ve výši 153,33 Kč, z částky 49 469 Kč od 14. 11. 2020 do 14. 12. 2020 ve výši 351,44 a z částky 47 469 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalovaná obdržela bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet úvěr ve výši 42 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit úvěr navýšený o úrok ve výši 95,92 % ročně v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 3 443 Kč počínaje 15. 1. 2020. Schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované. Jednalo se o doklady o příjmech, výpisy z účtů a prohlášení žalované. Historie žalované byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas a do data zesplatnění uhradila pouze tři splátky po 3 443 Kč, tj. částku 10 329 Kč. Proto jí vznikla povinnost uhradit žalobkyni dle bodu 6.2. smlouvy náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru dle bodu 6.3. a dle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění celá dosud neuhrazená jistina a veškeré nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny, která činila 52 269,64 Kč, která byla splatná nejpozději v den zesplatnění. Po zesplatnění žalovaný uhradila další dvě splátky po 2 000 Kč a jednu splátku ve výši 1 000 Kč. Dlužná částka je složena z nezaplacené nové jistiny ve výši 47 269,64 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 9 142,57 Kč dle bodu 6.5. (0,1 % denně z dlužné jistiny do vyhotovení žaloby). 2. Žalovaná, poté co soud neschválil uzavřený smír uvedla, že s podanou žalobou nesouhlasí. Posléze ke zjišťování úvěruschopnosti poukazovala na to, že sjednavatelé smlouvy neověřovali její výdaje, uváděli, že exekuce psát nebudou a nechápe, proč v jejím hodnocení uvedli výši nájemného 1 500 Kč. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to předsmluvním formulářem s datem [datum], hodnocením klienta ze dne [datum], návrhem na uzavření smlouvy o úvěru ze dne [datum], včetně karty klienta, splátkového kalendáře a oznámením o schválení úvěru ze dne [datum], ověřením z registru NRKI, výpisu ze záznamu registru Solus, oznámením o změně výše státní sociální podpory z 25. 11. 2019, platebním rozpisem Úřadu práce ČR a sdělením [právnická osoba] ze dne 28. 7. 2021. 4. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaná dne [datum] uzavřela s žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 42 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr navýšený o úrokovou sazbu ve výši 95,92 % ročně splatit v 48 měsíčních splátkách ve výši 3 443 Kč, splatných vždy 15tého dne v měsíci počínaje lednem 2020. Žalovaná však svůj závazek neplnila řádně a nesplácel včas. Uhradila pouze tři splátek a poté splácet přestala, přestože byl o úhrady upomenuta. Posléze žalovaná zesplatnila celý úvěr dle bodu 6.3. smlouvy ke dni [datum] a vyzvala žalovanou dle smluvních ujednání zesplatněný úvěr uhradit. Poté žalovaná uhradil ve třech platbách celkem 5 000 Kč. Předžalobní výzvou, odeslanou dne 21. 4. 2021 na adresu žalované uvedené ve smlouvě, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 15-ti dnů od data odeslání. 5. Při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z ověřených skutečností, že příjmem žalované jsou pouze dávky státní sociální podpory a to rodičovský příspěvek na dítě ve výši 15 624 Kč měsíčně. Nebrala v potaz, že z tohoto příjmu jsou prováděny srážky exekutora, které dle platebního rozpisu přeloženého Úřadem práce činily měsíčně okolo 2 400 Kč. Výdaje žalované (měsíční) byly zaznamenány v listině nazvané hodnocení klienta, kde žalobkyně dle sdělení žalované zaznamenal výdaje na bydlení ve výši 1 300 Kč, jeho životní minimum 3 410 Kč, výdaje dítě 2 000 Kč, s tím, že nesplácí žádné další úvěry ani půjčky. Žalobkyně se vůbec nezabývala skutečnými výdaji žalované, tyto neověřovala, což mělo za následek, že namísto skutečné výše nájemného 7 192 Kč měsíčně uvedla v rámci hodnocení klienta 1 300 Kč. 6. Z výše uvedeného skutkového učinil soud závěr, že žalovaná jako úvěrovaná s žalobkyní jako úvěrující uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalované jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní poskytnuta peněžní částka ve výši 42 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na tuto smlouvu o úvěru se proto uplatní i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 občanského zákoníku. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 9. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně se spokojila se zjištěním o příjmu žalované, který představoval pouze rodičovský příspěvek ve výši 15 624 Kč měsíčně, kdežto výdaje žalované nezjišťovala vůbec. Vycházela pouze z údajů žalované o nákladech na bydlení, které však neodpovídaly skutečnosti a z životního minima. Přitom při skutečném ověřování výdajů by musela zjistit, že náklady na bydlení jsou podstatně vyšší než 1 300 Kč měsíčně, že žalovaná je v exekuci, která postihovala její příjmy (pokud to jejich výše dovolovala), a že úvěr není schopna splácet, aniž by se opět nezadlužila. S ohledem na to soud učinil závěr, že žalobkyně neposuzovala dostatečně pečlivě úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a z těchto nedostatečných zjištění, kdy nijak neprověřovala údaje sdělené žalovanou, učinila chybný závěr o schopnosti žalované úvěr splácet. Tím porušila ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky neplatná. 11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSU vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jejím možnostem, při zohlednění již učiněného plnění na neplatnou smlouvu. V souladu s tímto závěrem zavázal soud žalovanou zaplatit žalobkyni částku 26 671 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou a dosavadními úhradami žalované (42 000 Kč 15 329 Kč). S povinností vrátit tuto částku se žalovaná dostala do prodlení dne 10. 5. 2021, tj. v den následující po uplynutí lhůty k zaplacení dluhu uvedené v předžalobní výzvě. Dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 26 671 Kč za dobu od prvního dne prodlení do zaplacení ve výši 8,25 % ročně. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě vyhověl co do částky 26 671 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno v odst. I. výroku tohoto rozsudku. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul, neboť žalobkyně není oprávněna domáhat se z neplatné smlouvy placení úroků či smluvní pokuty, případně nákladů na upomínání. Protože žalovaná, který byl ve sporu úspěšnější a dle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl právo na náhradu části nákladů řízení, se tohoto práva vzdala, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.