40 C 30/2020-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 5.070 Kč spolu s příslušenstvím, když tyto částky měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o půjčce (zápůjčce) [číslo] ze dne 14.4.2016, uzavřené mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba] (dále i jen banka), dle které poskytla banka, po přezkoumání úvěruschopnosti žalované zhodnocením informací získaných od žalované, zaznamenaných v zákaznické kartě, peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 17.400 Kč, z toho 10.000 Kč jako samotnou zápůjčku a 7.400 Kč jako souhrnný poplatek (jehož součásti byl i sjednaný úrok ve výši 23,72 % ročně), a to formou 58 týdenních splátek po 300 Kč, se stanovenou poslední splátkou dne 25.5.2017. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, dosud neuhradila žalobkyni částku 3.904,67 Kč jako dlužnou jistinu a dále pak částku 1.165,33 Kč jako souhrnný poplatek. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 uzavřené mezi bankou a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 29.11.2019 k převedení všech výše uvedených pohledávek na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 18.11.2020 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 7 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 25.11.2020, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 4. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že podle smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 14.4.2016, právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované téhož dne v hotovosti částku ve výši 10.000 Kč a žalovaná se zavázala v uvedené dohodnuté době poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit z nich souhrnný poplatek ve výši 7.400 Kč, a to obojí v 58 týdenních splátkách po 300 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně. Ve smlouvě je uvedeno ustanovení, dle kterého zákazník potvrzuje, že věřitel s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácení úvěru, a to na základě zákaznické karty, v nichž však zákazník vyplnil údaje ke svým příjmům a výdajům, které nebyly zcela specifikovány a doloženy, nebylo předloženo žádné potvrzení o pravdivosti uváděných údajů dlužníkem k jeho úvěruschopnosti. Žalovaná svůj dluh řádně nehradila, bance z celkové částky jistiny ve výši 10.000 Kč žalobkyně požaduje v žalobě dlužných 3.904,67 Kč. Předmětná pohledávka vůči žalované byla postoupena se vším příslušenstvím a právy spojenými na žalobkyni a toto postoupení bylo žalované oznámeno. 5. Soud se v daném případě zabýval otázkou platnosti ujednání o poplatcích sjednaných v této smlouvě a dospěl k závěru, že poplatky neměly jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, tedy plnily funkci úroků ze zápůjčky, a proto je nutno po právní stránce posoudit je jako sjednaný úrok za poskytnutí zápůjčky. Právní předchůdce žalobkyně smlouvy uzavírala jako podnikatel, předmětem jeho podnikání v době uzavření smluv bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů a je zřejmé, že byl založen za účelem zisku, a pokud by nebyl ujednán úrok (či jiná odměna) za přenechání půjčených peněžních prostředků, tak zisk z předmětných případů by generován nebyl. Úrok ve výši 7.400 Kč za poskytnutí půjčky 10.000 Kč jako odměna za poskytnutí půjčky na dobu 58 týdnů představuje 74 % celé jistiny zápůjčky a je možno učinit závěr, že se jedná o úroky (odměnu) nepřiměřeně vysokou, přesahující několikanásobně průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a zápůjčky spotřebitelům. Za této situace je nutno posoudit takto sjednané úroky v zápůjčce pro jejich nepřiměřenou výši jako úroky sjednané v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání podle § 547 ve spojení s § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník absolutně neplatné a žalobkyni právo na úhradu poplatků nevzniklo. Přitom podle § 576 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního ujednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala by strana neplatnost včas. Smlouva o zápůjčce je neplatná v ujednání o výši úroku jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Jak bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku a předmětem jeho podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a zápůjček z vlastních zdrojů a je tudíž zcela zřejmé, že smluvní strany by bez ujednání o úroku (odměny za poskytnutí peněz) smlouvy o půjčce neuzavřely. Na základě toho lze učinit závěr, že částečná neplatnost ujednání o úrocích (poplatcích), která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje v tomto konkrétním případě absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce brání okolnosti, za nichž k uzavření smluv došlo. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba], přitom uzavřela s žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou. Na základě této smluv o postoupení pohledávek proto byly pohledávky vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel. 6. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce v daném případě vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhému vše, co podle této neplatné smlouvy dostaly. Žalovaná podle smlouvy ze dne 14.4.2016 přitom obdržela peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč a žalobkyni (její právní předchůdkyni) zaplatila již částku 12.330 Kč, z čehož je zřejmé, že na straně žalované již žádný dluh ve vztahu k částce 10.000 Kč, kterou žalovaná fakticky od právní předchůdkyně žalobkyně obdržela, neexistuje. Proto byla žaloba zcela zamítnuta. 7. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalované poskytla částku 10.000 Kč, na toto plnění žalovaná zaplatila částku 12.330 Kč, dosud tedy žalovaná žalobkyni ničeho z titulu výše uvedené neplatné smlouvy nedluží a žaloba byla v plném rozsahu tudíž zamítnuta. 9. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k učenému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z obsahu spisu vyplývá, že žalované v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly, tudíž bylo rozhodnuto, že se této náklady řízení nepřiznávají.