42 C 166/2021-17 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 4 000 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 25. 10. 2018 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které byly žalované poukázány na její bankovní účet. Smlouva přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, když právní předchůdkyně žalobkyně poskytuje úvěry přes své webové stránky [webová adresa], na kterých se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaná zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaná dále uvedla číslo svého bankovního účtu, a aby byla registrace žalované jakožto žadatele o úvěr definitivní, odsouhlasila znění rámcové úvěrové smlouvy a zavázala se odeslat ze svého bankovního účtu odměnu za vytvoření uživatelského účtu ve výši 1 Kč dle čl. 4 Rámcové úvěrové smlouvy. Žalované následně bylo přiděleno klientské číslo [číslo] a jako variabilní symbol identifikující veškeré vzájemné platby mezi stranami bylo dohodnuto buď klientské číslo, nebo číslo úvěru. Připsáním platby ve výši 1 Kč byla registrace žalované dokončena a žalované vzniklo právo žádat přes webové rozhraní původní věřitelky o poskytnutí konkrétního úvěru, a to vždy pomocí uživatelského jména a hesla. Poté žalovaná zaslala žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, po prověření schopnosti žalované úvěr splácet byla na mobilní telefon žalované zaslána SMS zpráva s aktivačním kódem, který nakonec žalovaná zadala ve svém uživatelském účtu (příp. vyplněním formuláře jednotlivé smlouvy o úvěru na webových stránkách původního věřitele ze svého uživatelského účtu), čímž akceptovala návrh smlouvy a původní věřitelka žalované vyplatila ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] právě částku 4 000 Kč. Úvěryschopnost žalované byla ze strany původní věřitelky prověřována prostřednictvím databází, dále doložením potvrzením o příjmu a porovnáním příjmové a výdajové stránky dlužníka, což je vyobrazeno v kartě klienta. Právní předchůdkyně žalobkyně následně uzavřela dne 12. 5. 2020 s žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 26. 5. 2020. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 5. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 28. 6. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě. 4. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že dohodou uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a označenou jako Smlouva o úvěru [číslo] se společnost [právnická osoba] jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 25. 10. 2018 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 4 000 Kč, tyto peněžní prostředky byly žalované poukázány na její bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 4 001 Kč, tj. jednak zapůjčenou jistinu, jednak sjednaný úrok v celkové výši 1 Kč ve lhůtě 30 dnů, kdy zápůjční úroková sazba byla pevná a zůstala pevně stanovena po celou dobu úvěru. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr byla sjednána na 0,30%; přičemž strany si ve smlouvě sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejich osobních, příjmových a výdajových poměrech, které ověřila výpisy z bankovního účtu žalované. Žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když doposud dluží částku 4 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně následně uzavřela dne 12. 5. 2020 s žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 26. 5. 2020. 5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud má v prvé řadě za to, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 25. 10. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na podkladě které banka poskytla žalované bezúčelný úvěr ve výši 4 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit do 24. 11. 2018. Žalovaná se zavázala uhradit bance i úrok ve výši 0,30 % (úrok z úvěru byl přitom zahrnut v platbě poplatku za poskytnutí úvěru). Tato smlouva tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí těchto finančních služeb vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 až 1867 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu § 1813 občanského zákoníku jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalované poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaná již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděla, jaká je cena za poskytnutí tohoto úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou, okolnostem daného případu, když roční úroková sazba (RPSN) nepřevyšuje běžné RPSN poskytované při úvěrech ze strany bank. Daný právní vztah je nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 4 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených