8 C 115/2021-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 46 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 28. 7. 2018 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit včetně sjednaného úroku ve výši 22 330 Kč. Celkovou částku 51 330 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 856 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a uhradil pouze 4 850 Kč. Úvěruschopnost žalované zkoumala právní žalobkyně dotazem na osobní a majetkové poměry, informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do evidenční karty žalovaného. Rovněž byla prováděna kontrola v příslušných databázích týkajících se exekucí a insolvence. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval. 3. Z listin předložených žalobkyní, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], evidenční karty žalovaného, přehledu plateb, výzvy k úhradě z 30. 4. 2020 včetně podacího archu, byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, dle které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu, navýšenou o úrok ve výši 10 150 Kč, poplatek za zpracování ve výši 5 800 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 6 380 Kč, v 60 týdenních splátkách po 855,50 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje, z nichž bylo úvěrujícím zjištěno a zapsáno do evidenční karty, že žalovaný byl v roce 2017 v zaměstnaneckém poměru a dosahovala čisté mzdy ve výši 20 500 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno výplatními páskami za poslední tři měsíce. Další, blíže neurčené příjmy domácnosti, měly činit 17 500 Kč, z čehož výše nájemného byla 9 500 Kč a výdaje na další úvěry a dluhy činily celkem 8 000 Kč a nebyly ničím ověřeny. Ze sdělení zaměstnavatele žalovaného navíc bylo však zjištěno, že jeho průměrná měsíční čistá mzda za období leden až březen 2017 byla ve výši 17 677 Kč a po provedených srážkách nedosahovala ani částky 10 000 Kč. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 30. 4. 2020. 4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 29 000 Kč, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2385 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně tato zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet, a to dotazem na osobní, majetkové a pracovní poměry, což bylo zaznamenáno do jeho evidenční karty, avšak nepředložila žádné důkazy prokazující toto zkoumání. Navíc dokazováním bylo zjištěno, že neověřila čistou mzdu žalovaného, neboť ta dle sdělení zaměstnavatele nečinila uvedených 20 500 Kč, ale pouze 17 500 Kč měsíčně a po provedených srážka necelých 10 000 Kč. I bez tohoto zjištění je však zřejmé, že úvěruschopnost žalovaného byla zjišťována nedostatečně, neboť úvěrující se spokojil s tvrzením o dalším příjmu domácnosti ve výši 12 000 Kč, který nijak nespecifikoval a neověřil. Bez tohoto údajného příjmu by výdaje žalovaného značně převyšovaly jeho příjmy. Žalobkyně tedy neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] neplatná. 9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 4 850 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 24 150 Kč. Žalovaný byla vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 30. 4. 2020, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 3. 5. 2020 a sedmidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 10. 5. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 9,75 % ročně od 11. 5. 2020 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.). 10. Protože procesní úspěch účastníků řízení je v zásadě stejný, bylo dle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.