8 C 156/2021-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalované zaplacení částky 3 429,70 Kč, úroku ve výši 13,64 % ročně z částky 3 429,70 Kč od 19.3.2013 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3 429,70 Kč od 19.3.2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, jejíž součástí jsou smluvní podmínky, na základě které poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 4 999 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit ve 12 měsíčních splátkách po 892 Kč počínaje měsícem prosinec 2012. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, uhradila pouze 1 800 Kč a dluží po přepočtení úroku částku 3 429,70 Kč. Úvěruschopnost žalované zkoumala žalobkyně prověřováním příjmů žalované, které byly doloženy doklady vyžádanými u žalované a zapsány do formuláře hodnocení klienta. Žalovaná dlužnou částku neuhradila přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval. 3. Z listin předložených žalobkyní, a to smlouvy o úvěru [číslo] formuláře hodnocení klienta, prohlášení klienta z [datum], výplatního lístku žalované za září 2012, karty klienta, výzvy k úhradě z 29.3.2013 včetně podacího lístku, byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru, dle které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 4 999 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 5 705 Kč v 12 měsíčních splátkách po 892 Kč, počínaje 15.12.2012. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje, z nichž bylo zjištěno, že žalovaná byla v roce 2012 zaměstnána s průměrnou čistou měsíční mzdou ve výši 8 600 Kč, ověřenou výplatním lístkem za září 2012. Celkové výdaje měly činit v roce 2012 celkem 7 800 Kč, z čehož nájemné mělo činit 4 000 Kč a žalovaná pečovala o jedno nezaopatřené dítě. Dopisem ze dne 29.3.2013 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek. 4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalované jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 4 999 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 9 tohoto zákona. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Výše uvedené ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje uvedené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně zkoumal její právní předchůdce schopnost žalované úvěr splácet, a to dotazem na příjmy a výdaje žalované, což bylo zaznamenáno do formuláře hodnocení klienta, avšak soudu nebyl předložen žádný důkaz, který by prokazoval tvrzení o ověřování výdajů. Příjmy byly zjištěny ve výši 8 600 Kč měsíčně a při hodnocení výdajů nebylo uvažováno o vyživovací povinnosti žalované k nezaopatřenému dítěti, zmiňovanému v prohlášení klienta. Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalované s měsíčními výdaji žalované, která bydlela v nájmu a pečovala o nezaopatřené dítě, je nutno konstatovat, že žalovaná není bez dalšího zadlužování schopna jakýkoliv úvěr splácet. Žalobkyně tedy neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopností žalované úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Tím porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne [datum] neplatná. 7. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. V řízení bylo prokázáno, žalobkyně poskytla dle smlouvy žalované peněžní prostředky ve výši 4 999 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 1 800 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 3 199 Kč. Žalovaná věděla, že poskytnutou částku je povinna vrátit nejpozději do 15.11.2013 a protože tak neučinila, dostala se 16.11.2013 do prodlení z dlužnou částkou 3 199 Kč a dle § 517 občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 7,05 % ročně od 16.11.2013 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.). 8. Protože žalobkyně byla ve sporu úspěšnější (v rozsahu 87 %) přiznal jí soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi procesním úspěchem a neúspěchem, tedy v rozsahu 74 % celkových nákladů. Tyto náklady představují odměnu advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb za tři úkony právní služby po 200 Kč (14b), tři režijní paušály po 100 Kč, což po navýšení o DPH a připočtení soudního poplatku 400 Kč činí celkem 1 489 Kč 74% těchto nákladů představuje částku 1 102 Kč. 9. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz a žalobkyně zaplatila na soudním poplatku 400 Kč, byla žalobkyně vyzvána k doplatku soudního poplatku ve výši 600 Kč.