108 C 42/2021-52 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 48 040 Kč, úroku ve výši 95,9 % ročně za dobu od 21. 4. 2020 do 13. 9. 2021 v kapitalizované výši 63 708,61 Kč a od 14. 9. 2021 do zaplacení z částky 45 543,67 Kč, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 044 Kč, a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od 21. 4. 2020 do 13. 9. 2021 v kapitalizované výši 8 059,01 Kč a od 14. 9. 2021 do zaplacení z částky 48 040 Kč a smluvní pokuty ve výši 23 503 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit úvěr navýšený o úrok ve výši 95,9 % ročně v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 4 098 Kč počínaje měsícem listopad 2019. Schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného. Jednalo se o doklady o příjmech, výpisy z účtů a prohlášení žalované. Historie žalované byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas a uhradil pouze 3 splátky po 4 098 Kč, tj. částku 12 294 Kč. Proto mu vznikla povinnost uhradit žalobkyni dle bodu 6.2. smlouvy náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 1 000 Kč (5 x 200 Kč). V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru dle bodu 6.3. smlouvy a dle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění celá dosud neuhrazená jistina a veškeré nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny, která činila 61 543,67 Kč, která byla splatná nejpozději v den zesplatnění. Po zesplatnění žalovaný uhradil dalších 16 splátek po 1 000 Kč. Dlužná částka je složena z nezaplacené nové jistiny ve výši 61 543,67 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 23 503 Kč dle bodu 6.5. (0,1 % denně z dlužné jistiny do vyhotovení žaloby) a smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 1 497 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne [datum], oznámením o schválení úvěru ze dne [datum] včetně splátkového kalendáře včetně informace o pojištění, předsmluvním formulářem, výzvami k zaplacení ze dne 13. 2. 2020, 16. 3. 2020 a 14. 4. 2020 včetně dodejky, oznámením ze dne 19. 4. 2020, kartou klienta, hodnocením žalovaného včetně prohlášení ze dne 10. 10. 2019, oznámením ČSSZ ze dne 17. 12. 2018, dokladem o vyplacení úvěru ze dne [datum], výpisem záznamu z registru SOLUS ze dne [datum], osobními daty – CBS skoré žalovaného, předžalobní výzvou ze dne 6. 12. 2021 včetně podacího archu. 4. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný dne [datum] uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázala tento úvěr navýšený o úrokovou sazbu ve výši 95,9 % ročně splatit v 48 měsíčních splátkách ve výši 4 098 Kč, splatných vždy 13tého dne v měsíci počínaje listopadem 2019. Žalovaný však svůj závazek neplnil řádně a nesplácel včas. Uhradil pouze tři splátky a poté splácet přestal, přestože byl o úhrady upomenut. Posléze žalobkyně zesplatnila celý úvěr dle bodu 6.3. smlouvy ke dni 19. 4. 2020 a vyzvala žalovaného zesplatněný úvěr uhradit. Předžalobní výzvou ze dne 6. 12. 2021, odeslanou téhož dne na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 15-ti dnů od data odeslání. 5. Při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z ověřených skutečností, že příjmem žalovaného je starobní důchod, který v té době činil 16 352 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného (měsíční) byly zaznamenány v listině nazvané hodnocení klienta, kde, dle sdělení žalovaného jsou zaznamenány výdaje na bydlení ve výši 1 400 Kč, jeho životní minimum 3 410 Kč. Žalobkyně se vůbec nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a spokojila se z výpisu z účtu žalovaného, vytištěného po zadání pouze příjmů na jeho účtu. Z výpisů záznamů z registru Solus navíc zjistila, že žalovaný má nesplacené splátky u dalších tří závazků. 6. Z výše uvedeného skutkového učinil soud závěr, že žalovaná jako úvěrovaná s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní poskytnuta peněžní částka ve výši 50 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na tuto smlouvu o úvěru se proto uplatní i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 občanského zákoníku. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 9. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně se spokojila se zjištěním o příjmu žalovaného, který představoval starobní důchod ve výši 16 352 Kč měsíčně, kdežto výdaje žalovaného neověřovala vůbec. Vycházela pouze z údajů žalovaného o nákladech na bydlení, z životního minima a u pohybů na účtu žalovaného se zajímala pouze o položku příjmů. S ohledem na to soud učinil závěr, že žalobkyně neposuzovala dostatečně pečlivě úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a z těchto nedostatečných zjištění, kdy nijak neprověřovala výdaje sdělené žalovaným, učinila chybný závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Tím porušila ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] neplatná. 11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si účastníci musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, podle kterého je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu při zohlednění jeho dosavadního plnění. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, žalovaný vrátil pouze 28 294 Kč, a proto ho soud zavázal žalobkyni vrátit částku 21 706 Kč. S povinností vrátit tuto částku se žalovaný dostal do prodlení dne 22. 12. 2021, tj. v den následující po uplynutí lhůty k zaplacení dluhu uvedené v předžalobní výzvě. Dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 21 706 Kč za dobu od prvního dne prodlení do zaplacení ve výši 10 % ročně. 12. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě vyhověl co do částky 21 706 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno v odst. I. výroku tohoto rozsudku. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul, neboť žalobkyně není oprávněna domáhat se z neplatné smlouvy placení úroků či smluvní pokuty, případně nákladů na upomínání. 13. Protože žalovaný, který byl ve sporu úspěšnější a dle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl právo na náhradu části nákladů řízení, se tohoto práva vzdal, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.