16 C 208/2022-15 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky specifikované výrokem I. odpovídající postoupené pohledávce z nesplaceného úvěru včetně příslušenství, poskytnutého žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), na základě smlouvy o úvěru ve výši 6 000 Kč na dobu do 16. 6. 2019, který byl poskytnut dne [datum]. Původní věřitelka měla žalovanou pohledávku postoupit žalobkyni. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Smlouva o úvěru postrádá podpis žalovaného i mechanický prostředek podpis nahrazující. Zahrnuje pouze číselný kód, který měl podle žalobkyně podpis nahradit. Avšak elektronický dokument zachycující úvěrovou smlouvu postrádá jakýkoli autentizační či verifikační prvek a zároveň žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jenž by zachycoval proces kontraktace. Proto soud nepovažoval číselný kód za věrohodný. Dokument nazvaný jako smlouva ze dne [datum] obsahuje povinnost původní věřitelky poskytnout žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč do 16. 6. 2019, který sloužil k refinancování jiné zápůjčky žalovaného. Smlouva má číslo [anonymizováno] (smlouva). Dne [datum] původní věřitelka na účet žalovaného, uvedený výše zmíněné smlouvě, převedla částku 6 000 Kč, přičemž ve zprávě pro příjemce je uveden kód [anonymizováno] (potvrzení o platbě). V seznamu postoupených pohledávek, v oznámení o postoupení a v předžalobní výzvě je uvedeno jiné číslo smlouvy, které se v samotné smlouvě ani v jiné žalobkyní předložené dokumentaci nevyskytuje (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení, výzva k úhradě, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně nepředložila způsobilý důkaz stran procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na tvrzení žalovaného o měsíčních výdajích. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Smlouva o úvěru postrádá podpis žalovaného i mechanický prostředek podpis nahrazující. Zahrnuje pouze číselný kód, který měl podle žalobkyně podpis nahradit. Avšak elektronický dokument zachycující úvěrovou smlouvu postrádá jakýkoli autentizační či verifikační prvek a zároveň žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jenž by zachycoval proces kontraktace. Dokument nazvaný jako smlouva ze dne [datum] obsahuje povinnost původní věřitelky poskytnout žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč do 16. 6. 2019, který sloužil k refinancování jiné zápůjčky žalovaného. Smlouva má číslo [anonymizováno]. Dne [datum] původní věřitelka na účet žalovaného, uvedený výše zmíněné smlouvě, převedla částku 6 000 Kč, přičemž ve zprávě pro příjemce je uveden kód [anonymizováno]. V seznamu postoupených pohledávek, v oznámení o postoupení a v předžalobní výzvě je uvedeno jiné číslo smlouvy, které se v samotné smlouvě ani v jiné žalobkyní předložené dokumentaci nevyskytuje. Žalobkyně tudíž neunesla subjektivní důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že původní věřitelka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, že žalovaný smlouvu podepsal, že právě žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni ani že žalobkyně žaluje právě tuto pohledávku (§ 101 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 odst. 1 první větou zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.,“ s § § 561 odst. 1, 1879, 1880 odst. 1 a 2395n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a s § 86 odst. 1 první větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů). Navíc v žalobě žalobkyně uvedla, že částku odpovídající úvěru na účet žalovaného převedla dne [datum], ale podle předloženého výpisu z účtu se tak stalo již dne [datum]. V předložené smlouvě je navíc jiné číslo účtu s příznakem …-A, zatímco ve výpisu tento příznak chybí. Přihlédne-li soud k tomu, že je úvěr podle předložené smlouvy pozdějšího data než bezhotovostní převod pole výpisu, měl sloužit k refinancování dřívější zápůjčky, byl splatný cca za 1 měsíc a v jeho označení přebývá příznak …-A, pak je namístě skutkový závěr, z nějž soud také vyšel, že se výpis z účtu netýká v žalobě pospaného úvěru, nýbrž dřívější, refinancované zápůjčky. V tom případě ovšem žalobkyně neunesla ani důkazní břemeno ohledně poskytnutí žalovaného úvěru (§ 2395 o. z.). Soud nařídil jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, čímž se připravili o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., k němuž byl soud v zájmu odstranění výše specifikovaných nejasností připraven. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.) a s ohledem na neunesení důkazního břemene co do výše zmíněných právně významných skutečností žalobu výrokem I. zamítl. Výrok II. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 200 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 000 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. a) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 800 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p. Žalovaný měl v řízení plný úspěch, pročež by proti žalobkyni měl právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu mu však žádné nevznikly. Proto soud výrokem III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).