16 C 334/2021-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 24 540 Kč s příslušenstvím jakožto nevrácené půjčky včetně souhrnného poplatku a příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) dne 8. 2. 2007 na základě smlouvy [číslo] ve výši 15 000 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Z úřední činnosti je soudu známo, že souhrnný poplatek zakotvený v dále specifikované smlouvě několikanásobně převyšuje úroky z úvěrů poskytovaných v daném sektoru bankami v čase a místě uzavření smlouvy. Z níže jmenovaných důkazů a skutkových tvrzení žalobkyně pak vyplynula tato skutková zjištění. Dne 8. 2. 2007 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla půjčku ve výši 15 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 440 Kč v 53 týdenních splátkách po 480 Kč. Ve smluvní dokumentaci není vysvětleno, nakolik je ekonomickou funkcí poplatku náhrada nákladů půjčky a nakolik časová cena užívání peněz, tedy úrok (smlouva o půjčce). Žalovaný zaplatil na půjčku 900 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 6. 1. 2021 (předžalobní výzva, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic právně relevantního pro meritum sporu. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Souhrnný poplatek zakotvený v dále specifikované smlouvě několikanásobně převyšuje úroky z úvěrů poskytovaných v daném sektoru bankami v čase a místě uzavření smlouvy. Dne 8. 2. 2007 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla půjčku ve výši 15 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 440 Kč v 53 týdenních splátkách po 480 Kč. Ve smluvní dokumentaci není vysvětleno, nakolik je ekonomickou funkcí poplatku náhrada nákladů půjčky a nakolik časová cena užívání peněz, tedy úrok. Žalovaný zaplatil na půjčku 900 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 6. 1. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastnicemi jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ 524 ve spojení s § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ obč. zák.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě půjčky (§ 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., dále„ z. s. ú.,“ § 657n obč. zák.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 2 písm. c) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 2 písm. b) z. s. ú.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vrátit s příslušným poplatkem. Cílem původní věřitelky jako podnikatelky, poskytující na finančním trhu spotřebitelské mikropůjčky a mikroúvěry, byl zisk. Zdrojem zisku z půjčky je vždy úrok. V tom případě již není právně relevantní, že původní věřitelka poplatek, který alespoň zčásti plnil ekonomickou funkci úroku, nazvala poplatkem. Tato úplata je obvyklým materiálním zdrojem při generování zisku. V tomto případě byla„ nahrazena“ souhrnným poplatkem, což je již z textu samotné smlouvy zcela zřejmé. Ujednání o souhrnném poplatku zde nelze podrobit přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. Nelze-li podrobit přezkumu přiměřenosti směnu ekonomických hodnot, samo o sobě to nicméně neznamená, že by nebylo možno cenu plnění poměřit korektivem dobrých mravů, neboť značná výše poplatku je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami. Smlouva o půjčce uzavřená mezi původní věřitelkou a žalovaným sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky účel a smysl právní úpravy ochrany spotřebitele obchází, a sice jednak kvůli své výši, druhak kvůli tomu, že z pohledu žalovaného nebylo v okamžiku uzavření smluv možno rozlišit a není to seznatelné ani v soudním řízení, která část poplatku tvoří náklady půjčky a která úrok. Smluvní klauzule zakotvující povinnost žalovaného zaplatit výše specifikovaný poplatek byla tudíž absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Důvod neplatnosti právního úkonu ve smyslu ust. § 41 obč. zák. se může omezit pouze na část právního úkonu, je-li tato neplatná část oddělitelná od ostatního obsahu. V tomto případě je ovšem očividné, že bez sjednání souhrnného poplatku, který jediný měl představovat zisk původní věřitelky, by původní věřitelka smlouvu neuzavřela. Proto byla smlouva absolutně neplatná jako celek. To znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatků jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 15 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.). Po zohlednění zaplacené částky 900 Kč přetrvalo bezdůvodné obohacení žalovaného částkou 14 100 Kč. Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, která zaplatila zaň sjednanou úplatu, čímž se žalobkyně stala věřitelkou žalovaného (§ 524 obč. zák.). Žalovaný byl vyzván k uspokojení pohledávky v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 6. 1. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal 11. 1. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 21. 1., skončila uplynutím dne 21. 1. 2021. To znamená, že se pohledávka stala splatnou 22. 1. 2021 a že od 23. 1. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení (§ 517 odst. 1 obč. zák.), čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 7,25 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistin a úroky z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. 7. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy. 8. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 245 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 227 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 982 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobky