16 C 82/2021-72 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobce se proti žalované domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení svého pracovního poměru ze dne [datum] (dále„ okamžitého zrušení“) se zdůvodněním, že dne 7. 12. 2020 ve [anonymizováno] skutečně opustil pracoviště za účelem oběda, přičemž přestávka byla určena na 30 minut. Žalobce běžně odcházel na přestávku ve 12:30. I v tomto případě o svém odchodu informoval ostatní zaměstnance. Na přestávce se kvůli dopravním komplikacím zdržel o 20 - 30 minut, o čemž telefonicky zpravil svého kolegu. Po návratu na pracoviště jej kontaktoval vedoucí, pan [příjmení], jemuž se žalobce omluvil a vysvětlil důvod zdržení. To vše není dostatečným důvodem pro okamžité zrušení. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] s.r.o. (dále„ zaměstnavatelka“), přistoupila k okamžitému zrušení proto, že žalobce svévolně opustil pracoviště, bezdůvodně odmítl převzít písemné upozornění na hrubé porušování pracovních povinností a oznámení o způsobené škodě a protože soustavně závažně porušoval své pracovní povinnosti, přičemž svůj postup zdůvodnila tím, že žalobce dne 7. 12. 2020 svévolně opustil pracoviště. Žalobce tak učinil, aniž by informoval nadřízeného zaměstnance a odešel v době, kdy mu nárok na přestávku v práci ještě nevznikl, protože v daný den ještě neměl odpracován dostatek hodin. Žalobce pracoviště opustil mezi 11. a 12. hodinou a vrátil se po 13. hodině. Po návratu informoval nadřízeného zaměstnance – pana [jméno] [příjmení], že v době nepřítomnosti na pracovišti vyřizoval své soukromé záležitosti. Poté se teprve žalobce odebral na přestávku spojenou s obědem ve stravovací místnosti v objektu provozovny zaměstnavatelky, kam zaměstnanci chodí pěšky, neboť se stravovací místnost nachází v. 1. patře provozovny. Žalobce tedy opustil pracoviště mimo dobu přestávky v práci a po příchodu na pracoviště čerpal další přestávku v práci, tentokrát na oběd. Přestávka na oběd je stanovena na 30 minut a zaměstnanci ji čerpají pružně po vzájemné dohodě vždy tak, aby na pracovišti byl přítomen nějaký zaměstnanec. Zaměstnavatelka příchody a odchody na oběd neeviduje, doposud se nikdy nestalo, že by nějaký zaměstnanec zneužil délku přestávky. Doba, kterou žalobce dne 7. 12. 2020 strávil na obědě, není do doby uvedené v okamžitém zrušení započítána. 3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z úřední činnosti je mu známo, že žaloba byla podána dne 12. 2. 2021. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků vyplynulo, že žalobce byl zaměstnancem [právnická osoba] s.r.o. od 15. 7. 2019. Dne 5. 1. 2021 zaměstnavatelka žalobci doručila listinu označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 1. 2021 pro porušení povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Žalobce jí však po převzetí okamžitého zrušení oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala. Dne 11. 12. 2020 chtěla zaměstnavatelka žalobci předat písemnou výtku, ve které jej upozorňovala na možnost ukončení pracovního poměru; výtku však žalobce na pracovišti odmítl převzít a požadoval po ní, aby mu tuto zaslala poštou, což se nestalo. U zaměstnavatelky byla v době doručení okamžitého zrušení žalobci stanovena přestávka na oběd v délce 30 minut. Zaměstnavatelka nevede o příchodech a odchodech zaměstnanců na přestávku žádnou evidenci (viz též pracovní smlouva, dodatek a novela pracovní smlouvy, okamžité zrušení, nesouhlas s okamžitým zrušením, upozornění na hrubé porušení pracovních povinností ze dne 11. 12. 2020, přehled počátku a konce pracovní doby zaměstnanců). Z níže uvedených důkazů pak vyplynula tato zjištění. Žalobce u zaměstnavatelky působil v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 7. 2019 se dnem nástupu do práce dne 15. 7. 2019, původně na dobu určitou jako asistent prodeje – recepční (pracovní smlouva), později na dobu neurčitou jako prodejce vozidel v [obec] (dodatek a novela pracovní smlouvy). Zaměstnavatelka dne 11. 12. 2020 sepsala dokument, v němž žalobci vytýká hrubé porušení pracovních povinností svévolným opuštěním pracoviště dne 7. 12. 2020 v době od 12 hodin do 13:30 hodin, které je důvodem pro okamžité zrušení. Žalobce upozornila, že by při dalším porušení pracovních povinností mohla přikročit buďto k výpovědi, nebo k okamžitému zrušení. Na listině je napsáno, že ji žalobce odmítl převzít (upozornění na hrubé porušení pracovních povinností ze dne 11. 12. 2020). Zaměstnavatelka žalobce v dokumentu ze dne 18. 12. 2020 chtěla vyzvat k náhradě škody, kterou jí měl způsobit poškozením vozidla, jež převážel mezi autosalony v [obec] a [obec]. I na tomto dokumentu se nachází poznámka, že jej žalobce odmítl převzít (oznámení o škodě). Zaměstnavatelka neevidovala příchody a odchody svých zaměstnanců na přestávku na jídlo a oddech (přehled počátku a konce pracovní doby zaměstnanců). Zaměstnavatelka dne 4. 1. 2021 podepsala dohodu o skončení žalobcova pracovního poměru ke dni 4. 1. 2021, zatímco žalobce nikoli (návrh dohody o skončení pracovního poměru). Důvodem okamžitého zrušení měl být fakt, že žalobce„ dne 7. 12. 2020 svévolně bez vědomí zaměstnavatele opustil pracoviště v pracovní době, konkrétně v době od 12 hodin do 13:30 hodin a v této době nevykonával práci. [obec] pracovních povinností dle vlastního vyjádření řešil své soukromé záležitosti.“ Zaměstnavatelka žalobci okamžité zrušení předala dne 5. 1. 2021 (okamžité zrušení). Téhož dne žalobce písemně oznámil zaměstnavatelce, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnávala (nesouhlas s okamžitým zrušením). Podle výplatnice žalobce v prosinci 2020 odpracoval 16 dnů, nečerpal žádné neplacené volno a obdržel prémie ve výši 19 100 Kč hrubého (výplatní páska). Výše jmenované důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů v podobě emailové komunikace, pracovní náplně a hlavních pracovních úkolů zaměstnance, přípisu o předání ze dne 4. 1. 2021, nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení, a to vzhledem k právní kvalifikaci, podané v bodech 5. a 6. odůvodnění. Soud nevyslechl žalovanou navržené svědky [jméno] [příjmení] ani Ing. [jméno] [příjmení], protože bylo možno vynést správný a zákonný rozsudek na základě ostatních provedených důkazů a poněvadž měli vypovídat mimojiné o skutečnostech, jež nebyly z níže rozvedených příčin právně relevantní. Soud neprovedl ani důkaz sdělením [právnická osoba] Group, protože mělo svědčit o něčem, co se stalo až po doručení okamžitého zrušení, pročež šlo o právně irelevantní skutečnost. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Žaloba byla podána dne 12. 2. 2021. Žalobce u zaměstnavatelky působil v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 7. 2019 se dnem nástupu do práce dne 15. 7. 2019, původně na dobu určitou jako asistent prodeje – recepční, později na dobu neurčitou jako prodejce vozidel v [obec]. Zaměstnavatelka neevidovala příchody a odchody svých zaměstnanců na přestávku na jídlo a oddech. Důvodem okamžitého zrušení měl být fakt, že žalobce„ dne 7. 12. 2020 svévolně bez vědomí zaměstnavatele opustil pracoviště v pracovní době, konkrétně v době od 12 hodin do 13:30 hodin a v této době nevykonával práci. [obec] pracovních povinností dle vlastního vyjádření řešil své soukromé záležitosti.“ Zaměstnavatelka žalobci okamžité zrušení předala dne 5. 1. 2021. 5. Soud kvalifikoval právní základ žaloby jako pracovní poměr (§ 33n zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. p.“). Žaloba byla včasná, poněvadž ji žalující zaměstnanec podal do 2 měsíců ode dne, kdy měl jeho pracovní poměr skončit okamžitým zrušením (§ 72 z. p.); pracovní poměr měl skončit 5. 1. 2021, žaloba byla podána 12. 2. téhož roku. Zaměstnavatelka uplatnila okamžité zrušení ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) z. p. Podle tohoto ustanovení„ může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.“ Včasné bylo též okamžité zrušení, jelikož jej zaměstnavatelka žalobci doručila do 2 měsíců ode dne, kdy se dozvěděla o jeho důvodu, tedy ode dne 7. 12. 2020 (§ 58 odst. 1 z. p.). Soud nejprve zkoumal otázku, zda není okamžité zrušení neplatné z důvodu, který by vyplynul z tohoto právního jednání samotného. Okamžité zrušení je písemné a bylo předáno žalobci (§ 60 třetí věta z. p.). Je rovněž dostatečně určité; je jasné, co k němu zaměstnavatelku vedlo (§ 60 první věta z. p.). Je nicméně neplatné, protože ve své podstatě neoprávněné. I kdyby totiž bylo pravdou vše, co je v něm napsáno, nemohlo by jít o zvlášť hrubé porušení pracovních povinností žalobce, výjimečně ospravedlňující okamžité zrušení (§ 55 odst. 1 písm. b) z. p.). V rozsudku ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4150/2019, totiž Nejvyšší soud shrnul prejudikaturu obecným závěrem, že