41 C 144/2021-68 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá vůči žalovanému určení, že zde existuje právo věcného břemene chůze a jízdy po části pozemku žalovaného p. [číslo] v k.ú. [obec], a to na základě řádného vydržení. Uvedla, že na základě odstupní smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 1. 11. 1967 bylo zřízeno bezplatné právo chůze a jízdy všemi vozidly po parcele [číslo] směrem od vrat podél novostavby v šířce 3 metrů. Na základě tohoto ujednání užívali její právní předchůdci daný pozemek řadu let až do roku 2012, kdy žalovaný umístil na dotčeném pozemku plot a znemožnil tak žalobkyni výkon tohoto práva. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. v roce 1967 nepřipouštěl zřízení věcného břemene, jak žalobkyně v doplnění žaloby uvádí, účastníci si proto vypomohli obdobným ujednáním uvedeným v bodu VIII odstupní smlouvy. 2. Žalovaný navrhoval podanou žalobu zamítnout. Uvedl, že pro vydržení věcného břemene nebyly splněny zákonné podmínky a k užívání předmětné nemovitosti nesvědčí žalobkyni žádný právní důvod. 3. Před prvním jednáním ve věci soud žalobkyni dvakrát usnesením vyzval k odstranění vad žaloby a poučil ji, jak má podání doplnit a opravit. K projednání věci následně nařídil ústní jednání, při němž žalobkyni opětovně vyzval k doplnění skutkových tvrzení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. a současně ji poučil, že nebude-li žaloba řádně doplněna, nebude žalobkyně ve sporu úspěšná. Předně soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na určení věcného břemene a dále pak, z čeho odvozuje dobrou víru o existenci věcného břemene zatěžujícího pozemek žalovaného, když jak sama uvádí, v době sepisu odstupní smlouvy nebylo možné věcné břemeno zřídit. 4. Po shora uvedeném poučení žalobkyně uvedla, že naléhavý právní zájem na určení věcného břemene spatřuje v tom, že bez tohoto určení nemá přístup ke svému domu. [jméno] víru o existenci věcného břemene odvíjí od smlouvy odstupní a od chování právních předchůdců účastníků. 5. Soud provedl některé důkazy navržené mu účastníky řízení: Notářským zápisem [spisová značka] bylo prokázáno, že manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného] uzavřeli s manžely [jméno] a [jméno] [příjmení]„ odstupní smlouvu“ na část svých pozemků zapsaných ve vložce 720 pozemkové knihy [obec] a nově na vlastnickém listě u střediska geodézie dle geometrického plánu ze dne 17. 10. 1967, a to celou pozemkovou parcelu st. [číslo] s domem [adresa] a dále díl [číslo] nově označenou jako [číslo]. V bodu VIII této smlouvy bylo ujednáno, že odstupitelé zřizují tímto nastupitelům, členům jejich domácnosti jakož i jiným dočasným nebo trvalým uživatelům domu [adresa] v [obec] bezplatné právo chůze a jízdy všemi vozidly po p. [číslo] směrem od vrat podél novostavby až na odstupovaný pozemek, a to v šířce 3 metrů. Náčrtkem v katastrální mapě žalobkyně určila, jak by si vedení věcného břemene představovala, k jeho přesnému zaměření navrhovala vypracování geometrického plánu. Výpisem z katastru nemovitostí, a to [list vlastnictví] bylo prokázáno, že je žalobkyně vlastníkem pozemku par. [číslo] pozemku parc.č. st [číslo], jehož součástí je rodinný dům [adresa]. Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví] bylo prokázáno, že je žalovaný vlastníkem parcely [číslo] tato nemovitost není zatížena žádným věcným břemenem. Stejnopisem notářského zápisu NZ [spisová značka] 2012, jehož obsahem je darovací smlouva, prokázala žalobkyně skutečnost, že na základě darovací smlouvy nabyla od svého bratra [jméno] [příjmení] nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] pro k.ú. a obec Ostravice, a to rodinný dům [adresa] postavený na parcele č. st. [číslo], pozemkovou parcelu č. st. [číslo] a parc. [číslo] Darovací smlouvou ze dne 8.12.2008 pak žalobkyně prokázala, že žalovaný nabyl na základě darovací smlouvy mimo jiné pozemek par. [číslo] darem od svých rodičů. Sdělením Obecního úřadu Ostravice, Stavebního úřadu čj. SÚ [číslo] 2012 prokázala žalobkyně, že se obrátila na tento úřad s dotazem, zda měl žalovaný ke stavbě plotu na svém pozemku parc. Č. [číslo] povolení. Korespondencí mezi účastníky bylo prokázáno, že před podáním žaloby mezi sebou ohledně užívání předmětného pozemku komunikovali, žalovaný existenci vydrženého věcného břemene popíral. 6. Soud pro nadbytečnost zamítnul důkazní návrhy žalobkyně na vypracování geometrického plánu k určení věcného břemene, výslech jejího bratra a otce, když ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně dospěl k závěru, že žaloba nemůže být úspěšná. Další dokazování ve věci, které nemůže nahradit skutková tvrzení žalobkyně, by tak bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. 7. Soud dříve, než se začal zaobírat věcí samou po stránce skutkové, zkoumal dostatek věcné legitimace účastníků a existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně. Věcnou legitimaci v řízení o určení má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. 8. Z žalobních tvrzení i listinných důkazů, zejména pak z darovací smlouvy, je zřejmé, že žalobkyně je k podání žaloby aktivně legitimována, neboť tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti, v jejíž prospěch došlo k vydržení věcného břemene, jehož určení se domáhá. Rovněž žalovaný je ve věci pasivně legitimován, když v současné době je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, která by měla být zatížena věcným břemenem, jehož určení se žalobkyně domáhá. 9. Podle ust. § 80 o.s.ř. se lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. 10. Žalobkyně k naléhavému právnímu zájmu po poučení soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. uvedla, že naléhavý právní zájem na určení spatřuje ve skutečnosti, že bez určení věcného břemene na pozemku žalovaného nemá přístup ke své nemovitosti, která slouží k bytovým účelům. 11. V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobkyně vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Není-li dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, je vyloučeno, aby se soud zabýval věcí samou, tedy aby posuzoval, zda tu tvrzený právní vztah nebo právo je či není. 12. Pro posouzení existence naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě je významné, že naléhavý právní zájem žalobkyně na žádaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je účastna, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení její postavení stalo nejistým (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21). V daném případě žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na určení ve skutečnosti, že bez tohoto určení nemá přístup ke své nemovitosti, což v řízení o určení nelze považovat za naléhavý právní zájem. Pokud žalobkyně nemá přístup ke své nemovitosti, musí danou situaci řešit v jiném typu řízení a domáhat se zřízení nezbytné cesty. Naléhavý právní zájem v určovací žalobě však tato skutečnost nezakládá. Soud nepoučoval žalobkyni o tom, jaký naléhavý právní zájem má tvrdit, neboť podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahoval do hmotného práva (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03). 13. Vzhledem k tomu, že soud shledal, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě a je tak vyloučeno, aby se zabýval věcí samou, zamítl pro nadbytečnost všechny důkazy navržené účastníky k prokázání dalších skutkových okolností. 14. Nad rámec uvedeného soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2720/2000, v němž se soud zaobíral obdobnou věcí, která je předmětem tohoto sporu, a vyslovil právní názor, že závazky vzniklé na základě nepojmenované smlouvy ani po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1992 Sb. nepozbyly svou závazkovou povahu a nemohly se přeměnit na věcná břemena. V rozhodnutí NS ČR 22 Cdo 225/2006 pak soud vyslovil závazný právní názor, že byl-li závazek průjezdu sjednán v době, kdy nebylo možno zřídit věcné břemeno, nemohli být oprávnění ze závazku v dobré víře, že jim svědčí právo odpovídající věcnému břemeni. V daném případě žalobkyně v samotné žalobě tvrdí, že odstupní smlouva byla uzavřena v době, kdy věcné břemeno nemohlo být zřízeno, současně však uvádí, že na jejím základě založili právní předchůdci svou dobrou víru o tom, že jim svědčí právo odpovídající věcnému břemeni. Lze tak uzavřít, že i kdyby se soud v případě existence naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně zabýval věcí samotnou, byla by neexistence dobré víry, od níž se má vydržecí doba odvíjet, důvodem k zamítnutí žaloby. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř