42 C 11/2022-34 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 25 280,40 Kč (jako součtu jistiny úvěru ve výši 18 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 080,40 Kč), a to spolu s 100 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.047,87 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18.200 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, když uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 14. 9. 2017 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba], [IČO] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 33 800 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotný úvěr a 13 800 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných smluvních úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy, poplatku za správu úvěru, poplatku za uzavření smlouvy a poplatku za hotovostní inkaso splátek, a to formou 13 měsíčních splátek po 2 600 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 14. 10. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když z titulu předmětné smlouvy uhradil toliko částku 15 500 Kč, která byla v souladu se smlouvou a předpisem splátek započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny (co do částky 1 800 Kč a na příslušenství co do částky 13 700 Kč), tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaný poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 15. 10. 2018 do 8. 11. 2019 v kapitalizované výši 7 080,40 Kč. Dluh žalovaného se stal splatným nejpozději dne splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 14. 10. 2018, od 15. 10. 2018 se tak žalovaný dostal do prodlení. Ve vztahu k částce 256 Kč představující účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky žalobkyně uvedla, že nejprve vyvíjela snahu vyřešit celou záležitost mimosoudně, kdy v dopise ze dne 17. 8. 2021 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky Zároveň byl žalovaný informován o tom, že v případě jeho nesoučinnosti bude žalobkyně nárokovat úhradu účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky, o jejichž výši byl žalovaný v dopise informován (odchozí dopis 39 Kč, odchozí dopis doporučeně 50 Kč, odchozí telefonický hovor 72 Kč, osobní návštěva 217 Kč). Žalobkyně v řízení nárokuje 39 Kč za odeslaný obyčejný dopis v počtu 1a cestu pověřeného terénního pracovníka věřitele na kontaktní adresu dlužníka z důvodu osobní návštěvy v počtu 1). Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu původního věřitele, tj. společnosti [právnická osoba], tvořená divizí spotřebitelských úvěrů převedena na společnost [právnická osoba], [IČO], následně pak byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 5. 8. 2021. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně na výzvu soudu podáním ze dne 2. 2. 2022 doplnila, že smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné Žádosti o úvěr, do které uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem Žádosti o úvěr. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývala k úhradě případných ostatních závazků částka ve výši 7 450 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 2 600 Kč, tedy zhruba necelá 1/3 zůstatku příjmu žalovaného. Žalovanému tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, dle jeho tvrzených údajů, měsíčné zůstat cca 4 850 Kč, kterými mohl volně disponovat. Za dané situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaným byly k Žádosti o úvěr, předloženy obchodnímu zástupci původního věřitele dokumenty k ověření totožnosti a měsíčních výdajů žalovaného. Takový postup je možné označit za postup, při němž byla vynaložena odborná péče v dostatečném rozsahu. Z uvedeného tedy plyne, že právní předchůdce žalobkyně aktivně zjišťoval finanční poměry žalovaného, postup vyžadovaný zákonem č. 257/2016 Sb. beze zbytku dodržela a bonita žalovaného byla před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřena. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 1. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Vzhledem však k tomu, že se na straně žalovaného v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, soud rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, resp. spotřebitelských smluv, nicméně jak Česká republika, tak Slovensko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 69, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 8, článku 26 bodu 1 (podle něhož není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní; to neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný) a článku 28 bodu 1 nařízení (podle něhož pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení). Dle názoru soudu by totiž v daném konkrétním případě nebyla dána příslušnost českého justičního orgánu k projednání a rozhodnutí ve věci, když ve smyslu kapitoly II, oddílu 4, článku 18, bodu 2 nařízení, u spotřebitelských smluv může smluvní partner spotřebitele podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žalobkyně sice podala žalobu u českého soudu, aniž by žalovaný měl na území ČR trvalé bydliště, nicméně vzhledem k tomu, že se nejednalo o výlučnou příslušnost ve smyslu kapitoly II, oddílu 6 nařízení, kdy by soud mohl prohlásit bez návrhu, že není příslušný, doručil soud žalobu žalovanému a vyzval jej k vyjádření ve věci, přitom žalovaný návrh na vyslovení nepříslušnosti českých soudů nepodal, stejně tak neučinila ani žalobkyně. Proto má soud za to, že lze konstatovat, že žalovaný se řízení před českým soudem účastní a tímto jejím jednáním byla založena jeho příslušnost projednat tento spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy mezi účastníky, tak místní příslušnost zdejšího soudu. Článek 28 totiž upravuje jednak povinnost soudu přezkoumat svou příslušnost v případě, kdy je před ním žalována osoba s bydlištěm v členském státě, která se řízení neúčastní, a zadruhé zakotvuje povinnost učinění všech nezbytných kroků k doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti v dostatečném předstihnu, který žalovanému umožňuje přípravu na jednání před soudem (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2970). Doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti zároveň představuje předpoklad možného založení pravomoci podle čl. 26 nařízení Brusel I, k