108 C 15/2022-49 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalované zaplacení částky 82 911 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 14. 1. 2022, částky 11 463,84 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 39 786,84 Kč od 14. 1. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 157 392 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě, které žalovaná obdržela bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit úvěr navýšený o úrok ve výši 62,46 % ročně v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 2 186 Kč počínaje 12. 4. 2020. Schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované. Jednalo se o doklady o příjmech, výpisy z účtů a prohlášení žalované. Historie žalované byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas a do data zesplatnění uhradila pouze dvě splátky po 2 186 Kč, tj. částku 4 372 Kč. Proto jí vznikla povinnost uhradit žalobkyni dle bodu 6.2. smlouvy náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 2 800 Kč (14 x 200 Kč). V důsledku prodlení žalované došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru dle bodu 6.3. a dle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění celá dosud neuhrazená jistina a veškeré nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny, která činila 79 612,24 Kč, která byla splatná nejpozději v den zesplatnění. Dlužná částka je složena z nezaplacené nové jistiny ve výši 79 612,24 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 2 800 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 499 Kč a smluvní pokuty ve výši 11 463,84 Kč dle bodu 6.5. (0,1 % denně z dlužné jistiny do vyhotovení žaloby). 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, hodnocením klienta ze dne 19. 3. 2020, smlouvou o úvěru ze dne [datum], včetně karty klienta, splátkového kalendáře a oznámením o schválení úvěru ze dne [datum], výpisem ze záznamu registru Solus, potvrzením zaměstnavatele ze dne 16. 3. 2020, dokladem o vyplacení úvěru ze dne [datum], prohlášením klienta ze dne 19. 3. 2020 a předžalobní výzvou z 18. 5. 2022 včetně podacího archu. 4. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaná dne [datum] uzavřela s žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě, které žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr navýšený o úrokovou sazbu ve výši 62,46 % ročně splatit v 60 měsíčních splátkách ve výši 2 186 Kč, splatných vždy 12. dne v měsíci počínaje dubnem 2020. Žalovaná však svůj závazek neplnila řádně a nesplácela včas. Uhradila pouze dvě splátky a poté splácet přestala, přestože byla o úhrady upomenuta. Posléze žalobkyně zesplatnila celý úvěr dle bodu 6.3. smlouvy ke dni 12. 1. 2022 a vyzvala žalovanou dle smluvních ujednání zesplatněný úvěr uhradit. Předžalobní výzvou odeslanou dne 18. 5. 2022 na adresu žalované uvedenou ve smlouvě, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 15 dnů od data odeslání. 5. Při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z ověřených skutečností, že příjmem žalované je mzda ve výši 22 000 Kč měsíčně. Výdaje žalované (měsíční) byly zaznamenány v listině nazvané hodnocení klienta, kde žalobkyně dle sdělení žalované zaznamenala výdaje na bydlení ve výši 3 500 Kč, její životní minimum 3 410 Kč, ostatní výdaje 200 Kč, a splátky dalších úvěrů ve výši 6 500 Kč měsíčně. Žalobkyně se vyjma zjištění záznamů z registru SOLUS vůbec nezabývala skutečnými výdaji žalované a tyto neověřovala. 6. Z výše uvedeného skutkového učinil soud závěr, že žalovaná jako úvěrovaná s žalobkyní jako úvěrující uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalované jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní poskytnuta peněžní částka ve výši 40 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na tuto smlouvu o úvěru se proto uplatní i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 občanského zákoníku. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 9. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně se spokojila se zjištěním o příjmu žalované, kdežto výdaje žalované nezjišťovala vůbec. Vycházela pouze z údajů žalované o nákladech na bydlení a z životního minima. S ohledem na to soud učinil závěr, že žalobkyně neposuzovala dostatečně pečlivě úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a z těchto nedostatečných zjištění, kdy nijak neprověřovala údaje sdělené žalovanou, učinila chybný závěr o schopnosti žalované úvěr splácet. Tím porušila ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky neplatná. 11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSU vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jejím možnostem, při zohlednění již učiněného plnění na neplatnou smlouvu. V souladu s tímto závěrem zavázal soud žalovanou zaplatit žalobkyni částku 35 628 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou a dosavadními úhradami žalované (40 000 Kč – 4 372 Kč). S povinností vrátit tuto částku se žalovaná dostala do prodlení dne 2. 6. 2022, tj. v den následující po uplynutí lhůty k zaplacení dluhu uvedené v předžalobní výzvě. Dle § 1970 občanského zákoníku je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 35 628 Kč za dobu od prvního dne prodlení do zaplacení ve výši 11,75 % ročně. S ohledem na výše uvedené soud žalobě vyhověl co do částky 35 628 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno v odst. I. výroku tohoto rozsudku. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul, neboť žalobkyně není oprávněna domáhat se z neplatné smlouvy placení úroků či smluvní pokuty, případně nákladů na upomínání. 12. Protože žalované, která byla ve sporu úspěšnější a dle § 142 odst. 2 o.s.ř. měla právo na náhradu části nákladů řízení, žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.