16 C 256/2022-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované původně domáhala zaplacení částky 598 590,73 Kč, tvořené neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 589 899,43 Kč, připsanými neuhrazenými úroky z úvěru ve výši 8 691,30 Kč, úroků z prodlení ve výši 11 436,26 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky poplatků (cen) ve výši 1 438 Kč, úroků z úvěru ve výši 8,99 % p. a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 8 691,30 Kč od 2. 3. 2022 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 8,99% p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 589 899,43 Kč od 2. 3. 2022 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 11,75% p.a. z částky ve výši 600 028,73 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 598 590,73 Kč a poplatků (cen) ve výši 1 438Kč, od 2.3.2022 do zaplacení. To vše se zdůvodněním, že společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), uzavřela se žalovanou dne 10. 7. 2020 Smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“), jejíž součástí se staly Všeobecné obchodní podmínky. Na základě uzavřené Smlouvy poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 627 904 Kč. Úvěr byl vedený na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Žalovaná se dle čl. 3 bodu 3.1 Smlouvy zavázala splácet poskytnutý úvěr a úroky z úvěru právnímu předchůdci žalobce pravidelnými 120měsíčními splátkami ve výši 8 037,00 Kč vždy k 20.dni každého kalendářního měsíce, s tím, že první splátka bude zaplacena dne 20.08.2020. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, úroku z úvěru či poplatku byla žalovaná dle Smlouvy povinna platit z nesplacených částek úrok z prodlení ve výši stanovené platnými právními předpisy. Žalovaná na úvěr splatila celkem částku 134 762,17 Kč. Původní věřitelka s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalované, které získala při zpracovávání žádosti žalované o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla při žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména výši jejího příjmu, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tento úvěr je dostatečná. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 10. 7. 2020 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, v níž se jí zavázala poskytnout úvěr ve výši 627 904 Kč vedený na úvěrovém účtu, který se žalovaná zavázala splatit s úrokem 8,99 % ročně do 22. 7. 2030 v měsíčních splátkách ve výši 8 037 Kč. Celá jistina úvěru sloužila ke splacení celkem šesti jiných úvěrů žalované, tří u [právnická osoba] [anonymizováno], jednoho u [právnická osoba] a jednoho u [právnická osoba] [anonymizováno]. Pro případ prodlení se žalovaná zavázala zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši (smlouva o úvěru, obchodní podmínky). Úvěr byl skutečně poskytnut (transakční historie). Žalovaná na úvěr do dne 15. 6. 2022 splatila celkem částku 134 762,17 Kč (transakční historie). Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka vůbec nezkoumala, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, nezkoumala otázku, zda není proti žalované vedeno exekuční řízení a nezabývala se tím, jaké jsou skutečné životní náklady žalované – vycházela pouze z interního ekonomického modelu. Žalovaná působila v pracovním poměru na neurčito s průměrnou čistou měsíční mzdou ve výši 17 886 Kč za posledních 10 měsíců, přičemž se nenacházela ve zkušební době ani s ní nebylo vedeno jednání o ukončení pracovního poměru (vyjádření k posouzení úvěruschopnosti klienta, potvrzení zaměstnavatele, zprávu zaměstnavatele ze dne 9. 7. 2020). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem). Prvním dokumentem, který obsahoval výzvu k zaplacení a k němuž žalobkyně zároveň předložila důkaz o odeslání žalované, byla předžalobní výzva, doporučeně odeslaná dne 15. 6. 2022, v níž žalobkyně žalované poskytla lhůtu do 30. 6. 2022 (předžalobní výzva s podacím lístkem). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 10. 7. 2020 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, v níž se jí zavázala poskytnout úvěr ve výši 627 904 Kč vedený na úvěrovém účtu, který se žalovaná zavázala splatit s úrokem 8,99 % ročně do 22. 7. 2030 v měsíčních splátkách ve výši 8 037 Kč. Celá jistina úvěru sloužila ke splacení celkem šesti jiných úvěrů žalované, tří u [právnická osoba] [anonymizováno], jednoho u [právnická osoba] a jednoho u [právnická osoba] [anonymizováno]. Pro případ prodlení se žalovaná zavázala zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši. Úvěr byl skutečně poskytnut. Žalovaná na úvěr do dne 15. 6. 2022 splatila celkem částku 134 762,17 Kč. Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka vůbec nezkoumala, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, nezkoumala otázku, zda není proti žalované vedeno exekuční řízení a nezabývala se tím, jaké jsou skutečné životní náklady žalované – vycházela pouze z interního ekonomického modelu. Žalovaná působila v pracovním poměru na neurčito s průměrnou čistou měsíční mzdou ve výši 17 886 Kč za posledních 10 měsíců, přičemž se nenacházela ve zkušební době ani s ní nebylo vedeno jednání o ukončení pracovního poměru. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 15. 6. 2022, v níž žalobkyně žalované poskytla lhůtu do 30. 6. 2022. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Před zahájením jednání vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 24 000 Kč s vysvětlením, že žalovaná danou částku zaplatila během řízení, z toho částku 8 000 Kč dne 20. 12. 2022, částku 8 000 Kč dne 18. 1. 2023 a částku 8 000 Kč dne 17. 2. 2023. Proto soud výrokem I. řízení v odpovídající části zastavil (§ 96 odst. 1, odst. 2 první věta, odst. 3 první věta, odst. 4 o. s. ř.). 6. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ a s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem původní věřitelky a žalované bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 z. s. ú. § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušným úrokem. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných ve dvou předchozích odstavcích. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka posoudila úvěruschopnost žalované pouze výše popsaným způsobem. V tom případě ovšem nemohla získat reálnou představu o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout skutečně informované v zákonem předvídané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ Navíc, jestliže měla žalovaná šest dalších úvěrů, jež měly být konsolidovány, vyvstala otázka, zda nemá