17 C 40/2022-27 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 13 200 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 9 196 Kč (nárok 1) a jistiny ve výši 4 004 Kč (nárok 2)) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázala vrátit půjčku včetně poplatků, a to v 60týdenních splátkách po 612 Kč v případě nároku č. 1 a v 60týdenních splátkách po 765 Kč v případě nároku č. 2. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy první nárok měl být uhrazen nejpozději do [datum] a druhý nárok [datum]. Žalovaný dosud uhradil částku ve výši 27 545 Kč a 41 896 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. 2. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného (pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva, doklady sipo o údajích žalovaného). Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem či vyjádřením dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o půjčce ze dne [datum] a [datum] vč. smluvních podmínek a zákaznické karty, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] vč. přílohy [číslo] (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne [datum] včetně podacího lístku, předžalobní upomínkou ze dne [datum] včetně podacího lístku a přehledem plateb ze dne [datum]. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] a [datum] smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které [právnická osoba] poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázala vrátit tyto jistiny navýšené o souhrnný poplatek. V rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smluv neplnil řádně, když neuhradil celou dlužnou částku ale toliko 27 524 Kč a 41 896 Kč. Dopisem ze dne [datum] bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Žalovaný doplatek neuhradil ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne [datum]. 6. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ o. z.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Podle § 457 o. z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným byla dne [datum] a [datum] podepsána písemná smlouva o půjčce dle ustanovení § 657 o. z., na základě které měla vzniknout právnímu předchůdci žalobkyně povinnost poskytnout (půjčit) žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se naopak měl zavázat vrátit právnímu předchůdci celkovou částku odpovídající poskytnuté půjčce, poplatku a pojistného a to v hotovosti v 60ti týdenních splátkách po 612 Kč u nároku [číslo] po 765 Kč u nároku [číslo]. Původní věřitel uzavřel se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným, přičemž tak na základě této smlouvy byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a právy platně ve smyslu ust. § 524 a násl. o. z. převedena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když postoupení pohledávky bylo též řádně dle ust. § 526 o. z. oznámeno žalovanému. 10. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evrop