17 C 85/2023-29 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 17 064,76 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] dne [datum] smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] prostřednictvím webové stránky [webová adresa] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 500 Kč a žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru uhradit poplatek ve výši 11 721,95 Kč a smluvní úrok. Žalovaný své povinnosti z uzavřené smlouvy o úvěru nesplnil, když do sjednané doby splatnosti dne [datum] řádně neuhradil částku, k jejímuž plnění se zavázal, kdy neuhradil dosud ničeho. a to ani po předžalobní výzvě ze dne [datum]. 2. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr byla ověřována právním předchůdcem žalobkyně před uzavřením smlouvy na základě žalovaným předložených listin – konkrétně výpisu z běžného účtu. 3. Dne [datum] byla mezi původním věřitelem a žalobkyní uzavřena rámcová smlouva o postupování pohledávek. Na základě této rámcové smlouvy pak došlo k postoupení pohledávek, a to konkrétně prostřednictvím dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávek se stalo účinným ke dni [datum], což bylo žalovanému písemně oznámeno. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (u žalovaného soud vycházel z fikce souhlasu), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval. 5. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Právní předchůdce žalobkyně analyzoval před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného, a to výpisem z jeho běžného účtu. (Výpis z účtu Plus u České spořitelny za období [datum] [datum]). Dne [datum] právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva č. [anonymizováno]), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 11 500 Kč (historie transakcí). Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku do [datum] (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný svůj závazek nesplnil a nezaplatil ničeho. Dopisem ze dne [datum] ve znění opravy z dne [datum] bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, dílčí smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Předžalobní upomínka s lhůtou k plnění do [datum] byla vyhotovena dne [datum] a žalovanému zaslána dne [datum] (podací arch, předžalobní výzva). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závažné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 6. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 11 500 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 9. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr byla v daném případě ověřována právním předchůdcem žalobce před uzavřením smlouvy na základě žalovaným předložených listin – konkrétně výpisu z běžného účtu. Z tohoto výpisu jsou patrné pouze příjmy žalovaného, kdy veškeré výdaje jsou ve výpisu začerněny. Z výpisu není rovněž patrný měsíční zůstatek na účtu žalovaného. Z toho je patrno, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumal úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušil tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovanou neplatná. 11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 500 Kč a žalovaný nevrátil ničeho. Proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 11 500 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne [datum] který mu byl doručován téhož dne [datum] prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den, tj. [datum], lhůta k vrácení poskytnutého úvěru (uvedená v předžalobní výzvě) uplynula [datum]. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. 12. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.). 13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 12 837,47 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco pouze zamítnutý kapitalizovaný úrok činí 14 332,10 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.