19 C 286/2023-14 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 17 365,98 Kč s příslušenstvím, když tuto částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru, uzavřené dne [datum] mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba] na podkladě níž poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 600 Kč, které byly žalovanému zaslány na jeho bankovní účet číslo [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal zaplatit částku 17 365,98 Kč (jistina 8 600 Kč, 8 765,98 Kč poplatek za poskytnutí úvěru), do 28. 1. 2022. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas, když nezaplatil na úvěr a ani poplatek ničeho. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023 mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud ani přes výzvu právního zástupce žalobkyně ze dne 29. 6. 2023 zaslanou mu doporučeně neuhradil žalobkyni částku 17 365,98 Kč s příslušenstvím. Žalovaný byl před poskytnutým úvěru lustrován právní předchůdkyní žalobkyně ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI, z čehož právní předchůdkyně žalobkyně usoudila, že nemá žádné pochybnosti o platební schopnosti žalovaného, a proto úvěr poskytla. Žalobkyně v žalobě výslovně uvedla, že k prověřování úvěruschopnosti žalovaného nemá žádné další důkazy, a proto pokud by nárok žalobkyně nebyl uznán z titulu označené smlouvy o úvěru, pak nechť je nárok žalobkyně o zaplacení předmětné částky posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Obě procesní strany daly souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání jen na základě předložených listinných důkazů, a to ve smyslu ust. § 115a občanského soudního řádu. 4. Soud z listin předložených žalobkyní, označených jako smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] včetně VOP, standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 31. 12. 2021, potvrzení o platbě, předžalobní výzva k úhradě dluhu, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 včetně podacího archu, vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, dle které [právnická osoba] poskytla na účet žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 600 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu, navýšenou o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 8 765,98 Kč do 28. 1. 2022. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána pouze nahlédnutím do veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI. Jiné doklady k prověření úvěruschopnosti žalobkyně neměla a nenavrhovala ani k tomu žádné další dokazování. Dopisem ze dne 29. 6. 2023 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni s tím, že dlužná částka má být uhrazena do 3 dnů. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 29. 6. 2023 a zaslána doporučeně žalovanému. Soud pak tato skutková zjištění přejímá takto do zjištěného skutkového stavu, který (na rozdíl od žalobkyně) nevychází z toho, že by žalobkyně prokázala to, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala tzv. úvěruschopnost žalovaného, když neověřila ani příjmy žalovaného a ani výdajovou stránku žalovaného. 5. Skutkový stav, jak byl shora zjištěn, odpovídá tomu, že žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem předána peněžní částka ve výši 8 600 Kč ve formě úvěru, vyplacená mu na běžný účet dne [datum], což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, žalovaný dosud ničeho na poskytnout částku nevrátil. Na předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se aplikuje právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také i jen ZoSU), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Soud právně posoudil shora uvedenou věc podle ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru, že v dané věci bylo povinností poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také musí prověřit. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, k čemuž se také vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně ověřit (nejen na stránce příjmové, ale i na té výdajové). Dle tvrzení žalobkyně, zkoumal její právní předchůdce před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet pouze nahlédnutím do veřejných databází, aniž by se zabýval jakkoli příjmy či výdaji žalovaného. Žalobkyně tedy neprokázala, že její právní předchůdce před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušil tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] neplatná. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. 12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSU. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému jistinu ve výši 8 600 Kč, žalovaný dosud nevrátil ničeho, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 8 600 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky doporučeným dopisem ze dne 29. 6. 2023 s tím, že mu bylo