13 C 11/2024-29 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 089,53 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 21. 4. 2020 uzavřeli účastníci rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne 21. 4. 2020 uzavřeli účastníci také dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaná požádala o poskytnutí kontokorentu ve výši 10 000 Kč. Tato žádost byla žalobkyní schválena a žalované bylo umožněno kontokorent čerpat z výše uvedeného běžného účtu. Žalovaná následně porušila své smluvní povinnosti a to tím, že neuhradila úroky za období 1. 5. 2023 – 31. 5. 2023 a následující. Dopisem ze dne 1. 8. 2023 proto žalobkyně kontokorentní úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč a smluvního úroku, který ke dni 31. 7. 2023 činil 476,41 Kč. Jelikož žalovaná dluh neuhradila ani v dodatečné lhůtě, nárokuje žalobkyně také, smluvní úrok z prodlení za období od 1. 8 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení od 11. 8. 2023 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalovaná se na svém běžném účtu dostala do nepovoleného debetu ve výši 89,53 Kč, požaduje žalobkyně rovněž zaplacení této částky. Žalobkyně před podáním žaloby žalovanou písemně vyzvala ke splnění dluhu, ta ovšem na tento neuhradila ničeho., právnická osoba, výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalované posoudila na základě informací poskytnutých jí žalovanou. Tvrzení žalované o příjmu ve výši 18 000 Kč měsíčně žalobkyně neověřovala, a to vzhledem k nízké výši úvěru. Žalobkyně dále posuzovala informace z interních a externích databází, včetně bankovního a nebankovního registru, insolvenčního rejstříku a evidence exekucí, v nichž žalovaná neměla žádný záznam. O svých skutečných výdajích žalovaná v žádosti o úvěr neuvedla žádné informace, proto žalobkyně tyto stanovila za použití statistického modelu částkou 3 860 Kč.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnosti rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 21. 4. 2020 účastníci uzavřeli rámcovou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytovat žalované bankovní služby spočívající v zřízení a provozování běžného účtu č. , č. účtu, a debetní karty (rámcová smlouva č. , hodnota, ). Téhož dne účastníci uzavřeli dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, kterým se žalobkyně zavázala žalované poskytnout kontokorentní úvěr do výše 10 000 Kč, ve formě přečerpání běžného účtu č. , č. účtu, a žalovaná se zavázala jej splatit do jednoho roku od data prvního čerpání. Úroková sazba činila 18,90 % ročně a žalovaná byla povinna úroky hradit měsíčně, vždy k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce, formou srážky z běžného úřtu. Současně bylo ujednáno, že k datu měsíční splatnosti úroků bude mít žalovaná na běžném účtu k dispozici zůstatek odpovídající alespoň výši úroků z kontokorentu napočítaných za předchozí měsíc (dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě). K 30. 5. 2023 žalovaná vyčerpala celý limit úvěru, tedy částku 10 000 Kč (přehled čerpání a splácení kontokorentu) a ke dni 1. 6. 2023 činil zůstatek na jejím běžném účtu -160,55 Kč a nebyl tedy na něm dostatek prostředků k úhradě smluvního úroku za období 1. 5. 2023 – 31. 5. 2023. Ke dni 8. 9. 2023 činil konečný zůstatek na běžném účtu žalobkyně -89,53 Kč (výpis z běžného účtu). Dopisem ze dne 1. 8. 2023 žalovaná kontokorentní úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k jeho zaplacení do 10. 8. 2023 (výzva k zaplacení dluhu).5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. S ohledem na uvedený výklad, soud dospěl k závěru, že v posuzované věci žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. V tomto směru soud poukazuje především na to, že žalobkyně žádným způsobem neověřila tvrzený příjem žalované a v případě výdajové stránky si od žalované dokonce nevyžádala vůbec žádné údaje a spokojila se pouze s částkou stanovenou na základě statistického modelu. Na povinnost náležitě ověřovat úvěruschopnost dlužníka nemůže žalobkyně rezignovat ani v situaci, kdy předmětem úvěru je relativně nižší finanční částka.11. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, musí si smluvní strany svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaná je povinna vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalované z neplatné smlouvy. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně vyčerpala celý úvěrový rámec kontokorentního úvěru, tedy částku 10 000 Kč, přičemž žalobkyni nevrátila ničeho. Kromě vyčerpaného kontokorentu žalovaná dále přečerpala rovněž svů běžný účet, na kterém se dostala do nepovoleného debetu ve výši 89,53 Kč. V tomto rozsahu, tedy co do částky 10 089,53 Kč, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná závazky ze smlouvy vázána.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalované, která ohledně svých platebních možností ničeho neuvedla.13. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení.14. S ohledem na výsledek sporu přiznal soud žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to ve výši 800 Kč, odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku.