13 C 150/2024-35 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 17 600 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci dne 23. 11. 2022 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, spolu se sjednaným úrokem ve výši 40 % měsíčně. Úvěruschopnost žalované byla posouzena na základě výpisů z bankovního účtu, případně výplatních lístků a dále lustrací ve veřejných databázích. Z důvodu prodlení s úhradou splátek žalobkyně úvěr ke dni 28. 3. 2023 zesplatnila. Žalovaná však svůj dluh nesplnila, a to ani na základě zaslané předžalobní výzvy. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení nesplacení jistiny úvěru ve výši 11 000 Kč, smluvního úroku ve výši 4 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 200 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnosti rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 23. 11. 2022 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. , hodnota, , potvrzení o verifikační platbě), na základě které žalobkyně poskytla žalované finanční částku ve výši 11 000 Kč, a to převodem na bankovní účet č. , č. účtu, (potvrzení o platbě). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně, a to v měsíčních splátkách. Žalovaná sjednané splátky řádně nehradila, když žalobkyni nezaplatila ničeho. Dopisem ze dne 25. 3. 2023 proto žalobkyně úvěr zesplatnila (dopis - zesplatnění úvěru). Předžalobní výzvou ze dne 15. 10. 2023 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je vdaná, bydlí v družstevním bytu a jejím jediným příjmem je důchod ve výši 19 304 Kč měsíčně. Dále uvedla, že její měsíční výdaje činí 10 000 Kč. Žalovaná spolu s žádostí o úvěr věřiteli předložila potvrzení ČSSZ, z něhož vyplývá, že žalovaná v době uzavření smlouvy pobírala starobní důchod ve výši 19 304 Kč měsíčně, což žalovaná dále potvrdila předložením tří potvrzení o příchozích úhradách důchodu v měsících září až listopad 2022.4. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.9. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Žalobkyně si sice ověřila příjmy žalované, ovšem pokud jde o její skutečné výdaje, spokojila se žalobkyně pouze s tvrzením žalované, které žádným způsobem neověřila (např. vyžádáním kompletního výpisu z účtu). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.10. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku 11 000 Kč, přičemž žalovaná jí nevrátila ničeho. V rozsahu této částky proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, neboť pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná závazky ze smlouvy vázána. Pokud se tedy žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 200 Kč, soud žalobu v tomto rozsahu zamítl.11. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalované, která ohledně svých platebních možností ničeho neuvedla. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 5/2024-160).12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 600 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 11 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 62,5 % a ve zbývajícím rozsahu (37,5 %) byla úspěšná žalovaná. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 25 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 300 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (252 Kč) a připočtení soudního poplatku (včetně jeho doměřené části) v částce 1 000 Kč, činí celkem 2 452 Kč. 25 % z této částky pak odpovídá částce 613 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 17 600 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve