14 C 127/2023-40 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 28.7.2023 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 30 900 Kč s příslušenstvím, a to na základě úvěrové smlouvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci prováděl dokazování čtením listinných důkazů, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru, zákaznické karty, smlouvy o postoupení pohledávek, přílohami, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, dokladem o odeslání, fakturu a příjmovými doklady.4. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi právní předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným byla uzavřena dne 31.12.2020 úvěrová smlouva, na jejímž základě úvěrující společnost žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se je zavázal vrátit a zaplatit za to úroky v kapitalizované výši 4 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč a poplatek za hotovostní režim splátek v celkové výši 8 000 Kč. Celkovou dlužnou částku, vyplývající z úvěrové smlouvy, měl žalovaný uhradit v 60týdenních splátkách počínaje 7.1.2021 a konče 24.2.2022. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, celkem zaplatil částku 5 100 Kč, přičemž smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.3.2023 byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný uvědomen oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19.4.2023. Předžalobní výzva ze dne 10.7.2023 je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy, jak vyplývá z dokladů o odeslání ze dne 10.7.2023, žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.5. Tato skutková zjištění soud učinil na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují, že úvěrová smlouva byla mezi úvěrující společností a žalovaným byla řádně uzavřena dne 31.12.2020, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný z titulu úvěrové smlouvy celkem do dnešního dne zaplatil 5 100 Kč.6. V průběhu řízení se žalobkyni nepodařilo prokázat, že její právní předchůdce žalobkyně, tedy úvěrující společnost, se řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného.7. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Soud dále připomíná, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil, v průběhu řízení nezpochybňoval věrohodnost ani pravdivost předložených listinných důkazů, ani vyčíslenou pohledávku, zejména nezpochybňoval převzetí finančních prostředků ve výši 20 000 Kč, a to, že uhradil celkem na úvěr 5 100 Kč. Z předloženého listinného důkazu, a to karty zákazníka, vyplývá disponibilní příjem ve výši 4 633 Kč.8. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2991 odst. 1 obč. zákona č. 89/2012 Sb., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Podle § 2991 odst. 2 obč. zákona č. 89/2012 Sb., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu podána důvodně, nikoliv však v celém rozsahu. Zdejší soud dospěl k závěru, že se úvěrující společnost nikoli řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného, tedy nezkoumala řádně jeho finanční a majetkové poměry před uzavřením úvěrové smlouvy tak, aby posoudila, zda je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně, byť tvrdila, že se úvěrující společnost, tedy právní předchůdce žalobkyně, řádně a dostačujícím způsobem zabýval úvěruschopností žalovaného, k tomuto nepředložila jiné doklady než kartu zákazníka. V daném případě dle závěrů soudu tak právní předchůdce spoléhal na informace, které mu poskytl žalovaný a které zanesl do karty zákazníka, aniž by tyto informace blíže ověřoval, neboť ve věci absentuje předložení dokladů o příjmech a výdajích v rozhodném období. I pokud by se však informace od žalovaného o jeho příjmech a výdajích zakládaly na skutečných údajích, z karty zákazníka je evidentní, že v rozhodném období měl mít žalovaný příjem 33 333 Kč a naopak výdaje 28 600 Kč. Jeho použitelný příjem pro účely spotřebitelského úvěru představuje rozdíl mezi příjmy a výdaji, tedy částku ve výši 4 633 Kč. Žalovaný se zavázal, že z titulu úvěrové smlouvy bude hradit závazky vyplývající ze smlouvy v týdenních splátkách po 600 Kč, minimálně se tedy jednalo o částku ve výši 2 400 Kč měsíčně. S ohledem na disponibilní příjem žalovaného je zcela vyloučeno, aby žalovaný byl schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy, jak rovněž v průběhu řízení a v průběhu splátkového kalendáře jednoznačně vyšlo najevo. Z uvedeného je zřejmé, že se úvěrující společnost nikoli řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopnosti, nesplnila své povinnosti vyplývající z § 81 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a s ohledem na aktuální judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, proto posoudil soud nárok žalobkyně nikoliv z titulu úvěrové smlouvy, ale z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný celkem z titulu úvěrové smlouvy zaplatil 5 100 Kč, zbývá k úhradě jistiny 14 900 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně zcela úspěšná a v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl a žalovaného výrokem I. zavázal k zaplacení této částky včetně příslušenství, představující zákonné úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně, tak jak žalobkyně požadovala, tedy od 15.7.2023 do zaplacení. Z důvodu shora uvedených ve zbytku žalobě nevyhověl a žalobu zamítl.12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. dle kterého procesně úspěšný účastník má právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla částečně procesně neúspěšná a částečně procesně úspěšná a její procesní úspěch se blíží k procesnímu neúspěchu. Naopak žalovanému, jako procesně úspěšnému účastníku řízení, žádné náklady nevznikly. Bylo proto výrokem III. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.