14 C 237/2023-15 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 4.11.2023 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 684 Kč s příslušenstvím, a to na základě úvěrové smlouvy.2. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu nevyhověl, pokračoval v řízení a žalobkyni vyzval k doplacení soudního poplatku.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud prováděl dokazování čtením listinných důkazů, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru, formulářem pro standardní informace, evidenční kartou klienta, přehledem splátek, předžalobní upomínkou a dokladem o odeslání.5. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění tohoto skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla dne 7.9.2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy úvěrující společnost tedy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal uhradit a zaplatit úvěr ve výši 13 000 Kč a zaplatit za to žalobkyni úroky v kapitalizované výši 2 574 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 900 Kč a poplatek za hotovostní režim splátek, tedy inkasa, částkou 4 160 Kč. Celková dlužná částka ve výši 23 634 Kč měla být ze strany žalovaného zaplacena v 60 týdenních splátkách po 394 Kč s tím, že první splátka byla splatná do 7 dnů od podpisu smlouvy, tedy od 7.9.2020. Žalovaný celkem uhradil 10 950 Kč. Předžalobní výzva ze dne 8.2.2023 je výzvou se základním, skutkovým a právním rozborem věci. I přes doručení předžalobní výzvy, jak vyplývá z dokladu o odeslání ze dne 8.2.2023, žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.6. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci, tedy to, že úvěrová smlouva byla mezi účastníky řádně uzavřena, že úvěrující společnost plnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy, v hotovosti poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 13 000 Kč. Z přehledu splátek je zřejmé, že žalovaný ke dni podání žaloby zaplatil 10 950 Kč. Soud dále připomíná, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil, v průběhu řízení nezpochybňoval věrohodnost ani pravdivost předložených listinných důkazů, ani vyčíslenou pohledávku. Rovněž nezpochybňoval převzetí finančních prostředků ve výši 13 000 Kč ani úhradu ve výši 10 950 Kč.7. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2991 odst. 1 obč. zákoníku č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. Podle § 2991 odst. 2 obč. zákoníku č. 89/2012 Sb. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. V projednávaném případě posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba nebyla ke zdejšímu soudu podána důvodně v celém rozsahu. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu spotřebitelského úvěru, nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení žalované částky ve výši 12 684 Kč, ale pouze na částku ve výši 2 050 Kč, když nárok žalobkyně posoudil z titulu bezdůvodného obohacení. Soud v dané věci dospěl k závěru, že úvěrující společnost, tedy žalobkyně, nesplnila povinnosti vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tedy že se nikoli řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného. V prvé řadě absentují jakékoliv důkazy, jaké byly skutečně finanční a majetkové poměry žalovaného před uzavřením smlouvy, tedy před datem 7.9.2020. Žalobkyně spoléhala pouze na informace, dané z evidenční karty klienta, které jí poskytl žalovaný. Žalovaný uvedl, že jeho příjmy v rozhodném období činily průměrně 13 594 Kč a výdaje 9 232 Kč. I pokud by tyto informace se zakládaly na pravdě, byť k tomu nejsou soudu předložené žádné důkazy prokazující skutečné finanční a majetkové poměry žalovaného v rozhodné době, je zcela evidentní, že se úvěrující společnost řádně nezabývala úvěruschopností žalovaného, neboť s ohledem na jeho příjmy a výdaje nebylo dle soudu v možnostech žalovaného hradit řádně splátky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy splátky ve výši 394 Kč týdně, respektive minimálně ve výši 1 576 Kč měsíčně za situace, kdy se jednalo o 4týdenní splátky. Je zřejmé, že finanční a majetkové poměry žalovaného nebyly dobré, nebyl schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy, úvěrující společnost se nikoli řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného, nezkoumala, zda je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy, neboť pokud by řádně zohlednila příjmy a výdaje žalovaného v rozhodném období, musela by učinit jiný závěr o jeho majetkových poměrech, tedy to, že není schopen hradit řádně závazky vyplývající ze smlouvy. Jak v řízení vyšlo najevo, neboť žalovaný celý splátkový kalendář nedodržel, na smlouvu uhradil pouze 10 950 Kč. Vzhledem k tomu, že soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a § 2991 odst. 2 obč. zákona č. 89/2012 Sb. a přiznal žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny, tedy částku ve výši 2 050 Kč. Byl-li na základě smlouvy žalovanému poskytnuty finanční prostředky představující úvěr ve výši 13 000 Kč, žalovaný doposud uhradil 10 950 Kč, zbývá na úhradě jistiny 2 050 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl a výrokem I. žalovaného zavázal k zaplacení částky ve výši 2 050 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, včetně příslušenství, představující zákonné úroky z prodlení v požadované výši 8,50 % ročně, nikoliv však tak, jak žalobkyně požadovala od 1.11.2020 do zaplacení, ale až po doručení předžalobní výzvy ze dne 8.2.2023, tedy od 11.2.2023 do zaplacení. Z důvodu shora uvedených vzhledem k tomu, že soud neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale bezdůvodného obohacení, výrokem II. žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl včetně příslušenství nad rámec přiznaného.11. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobkyně byla v převážném rozsahu procesně neúspěšná, žalovanému žádné náklady nevznikly, bylo proto výrokem III. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.