17 C 181/2023-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 759 935,08 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 840 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit ve 119 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 9 225 Kč, kdy v průběhu času byly s žalovaným uzavřeny dodatky, které splatnost a výši splátky upravovaly dle požadavků žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas, prohlásila žalobkyně úvěr ke dni , datum, za okamžitě splatný v celé výši a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Před uzavřením smlouvy zkoumala žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě informací poskytnutých jí žalovaným, na základě informací plynoucích z výpisu z běžného účtu žalovaného a z bankovních i nebankovních registrů. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku 398 167,80 Kč, kdy zbývající dluh neuhradil ani po výzvě před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně analyzovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného, a to nahlédnutím do veřejných rejstříků a databází, dále vycházela z informací poskytnutých žalovaným a z výpisu běžného účtu žalovaného (výpis z účtu, žádost o poskytnutí úvěrového produktu, výpis z CBCD). Dne , datum, žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru ze dne , datum, včetně dodatku č., hodnota, -4, dodatek o restrukturalizaci úvěru, doklady o úvěru, ceník pro soukromou klientelu), na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 840 000 Kč (výpis z úvěrového účtu), a to za účelem konsolidace. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku ve 119 pravidelných měsíčních splátkách, kdy úvěr měl být zaplacen nejpozději do , datum, . Žalovaný svůj závazek nesplnil a nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy uhradil toliko částku 398 167,80 Kč, proto mu bylo dopisem oznámeno zesplatnění dluhu (rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne , datum, ). Když ani poté nebylo ze strany žalovaného plněno, zaslala mu žalobkyně výzvu před podáním žaloby (předžalobní výzva ze dne , datum, včetně podacího archu). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závazné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byl žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 840 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně, zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet pouze lustrací z příslušných registrů a dále vycházel z informací poskytnutých žalovaným, přičemž vycházela z transakčních pohybů na účtu žalovaného. Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Z výpisu z běžného účtu žalovaného lze sice vyčíst jeho pravidelné příjmy, nelze však přesněji určit jaké jsou jeho pravidelné výdaje, např. náklady na bydlení, když žalovaný sám uvádí tyto ve výši pouhých 1 000 Kč, což se soudu jeví jako vysoce nepravděpodobné. Z výpisu z účtu žalovaného je dále patrné, že žalovaný měl volné finanční prostředky na zaplacení splátky ve výši 9 225 Kč (kdy následně došlo prostřednictvím dodatků k navýšení této splátky) pouze ve třech případech. Přestože konsolidací došlo ke snížení celkové splátky, z předložených dokladů není dostatečně podloženo, že při příjmu žalovaného ve výši 23 000 Kč měsíčně je žalovaný schopen splácet splátku v rozmezí 9 000 až 10 000 Kč měsíčně. Protože žalobkyně neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovanou neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že právní žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 840 000 Kč a žalovaný ji vrátil pouze 398 167,80 Kč. Proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 441 832,20 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne , datum, , který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den, tj., , datum, a pětidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru (uvedená v předžalobní výzvě) uplynula dne , datum, . Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny vč. příslušenství 495 555,54 Kč (441 832,20 Kč + 726,30 Kč + 52 997,04 Kč), tj. úspěch ve výši 48 %, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí po kapitalizaci částku 526 828,40 Kč (318 102,88 Kč + 81 417,48 Kč + 41 440,10 Kč + 47 842,75 Kč + 38 025,19 Kč), tj. neúspěch 52 %. Při uplatnění zásady, že od účastníka, který měl ve věci větší úspěch se odečte jeho neúspěch, žalobkyně v úspěšná nebyla. Nárok na náhradu nákladů řízení by mohl mít žalovaný, tomu však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá nikdo.